Hans Watzlik, zapomenutý básník Šumavy

Zázrak sv. Wolfganga

   Otlo to učinil, aby duše jeho ve světě neshnila. Když fortník z kláštera svatého Jimrama otvíral za černého zimního jitra bránu kostelní, vyskočil proti ospalému mnichovi zakuklenec, který asi přenocoval v chrámě, porazil jej a chtěl utéci.. Ale mnich na dlažbě ležící zachytil se pevně šatu vetřelcova a dostav se na kolena, křičel, až rozzuřenec jej vší silou znova srazil na dlažbu. Našli jej tam mrtvého bratří, spěchající do kostela na jitřní hodinku. A Řeznem se rozšířil poplach, že rakev svatého biskupa Wolfganga byla zločinně vylomena a lebka světcova uloupena. Ten však, který odnášel pod kabátcem lebku, prošel již branou v mostní věži. Zvony říšského města zvaly ospale k službám Božíma dole na pilířích mostu hřmotily mlýny a zelenavé kry pluly po Dunaji. Otlo však přešel hbitě řeku a putoval přes Deštnici k zasněženým českým horám, kde chtěl hledati spásu. Bylť již syt řemesla válečného, syt rtů, které mu ztřeštěné ženy nabízely a marný svět se svými svody jevil se mu již jen jako hltavý trychtýř pekla. Utíkal tedy, aby v odlehlé pustině, osvobozen ode všech pozemských lákadel, vedl chudý život a duše jeho aby tam slavila trvale tichý Velký pátek. Odnášel si s sebou jedině lebku světcovu, která mu měla připomínati marnost lidského shonu a varovati jej před novým voláním života, od níž si uprchlík také sliboval, že mu ukáže jistou cestičku k Bohu a k pokoji. Šikmo seděl vítr stromům v šíjích a mráz naříkal pod obuví. Otlo se bral k pustým jedlovým lesům a jíní postříbřovalo jeho dlouhou zlatou bradu. Vyjeven i dojat hleděl sedlák na vážného poutníka, který u jeho dveří prosil o kousek chleba.

    Po třech dnech obtížné pouti stál Otlo v sedle horském a před sebou uviděl svítiti cípatou korunu Jezerní hory a cizí zem, kde chtěl začíti nový život. Hlad a třeskutý mráz sehnaly jej dolů do rušné vsi k hamrům, kde mu hutníci milerádi poskytli chleba i tepla při ohni. Jeho statná ramena i jeho brada získaly si u nich úcty. Sám mistr utřel si ukoptěnou ruku o zástěru a neskrývaje své překvapení nad mocnými údy žebrákovými, řekl: „Zůstaň u nás. Svou silou bys mohl medvědům lámat hřbet - tobě bude práce lehka." „Já nepracuji“, řekl Otlo se sklopenýma očima. „Nikdy jsem nepracoval a také se již světského náčiní nedotknu, leda co bude nutno k mému chudému životu v poustevně. Nechci také míti jiného majetku než tu lebku zde.“ A ukázal jim, co nesl za krznem. Pacholci se zhrozili a jeden pravil: „Raděj svou ruku položím pod dopadající kladivo, než bych sáhl na něco takového.“ Mistr však pravil cizinci: „Toužíš-li po opravdové poustce, poradím ti úžlabinu. Najdeš tam v roklině opuštěnou chatrč - široko daleko tam není jiného obydlí, jen chalupa opodál, ale ta tě nebude rušit, není v ní takřka lidí.“ A provázel Otlo až k potoku, který z úžlabiny vytékal. Podél toho bral se nyní podivný poutník samoten, šel dlouho mezi divokými lesy a příkrými skalami, šel po umrzlém sněhu Pod nehybnou tmavošedou oblohou. „Zde nyní budu žít, naslouchat jen křiku havranů a dívat se jen na vrcholky jedli a odpočinu od světa. A až zemru, ať mne čermáček pokryje planým listím." Cestu mu zastoupily dva smrčky, které měly bílé sněhové čepečky a přely se: „Já jsem silný, můj vršek nesl dnes vránu!“ chlubil se jeden. Ale druhý odporoval: „Já jsem větší - postavím-li se na prsty, vidím až k chalupě“. Opravdu.

    Za potokem pod stráni byla mýtinka a uprostřed ní zasněžená chaloupka se stěnami, obloženými naštípaným dřívím a s rampouchy, visícími jako skleněné obočí nad okénky. Otlo kráčel přes dvoreček a vzal za dvéře. Ty hned trochu nedůvěřivě povolily. Prosím pro Pána Boha o kousek chleba.“ Za chvilku vyšla na zápraží žena a podala mu kousek těžkého, černého chleba. „Jak ty přicházíš k chalupě ? Tu ještě nikdo nežebral.“ „Hledám poustevnu, chci tam ostávat - samoten se sebou a s Bohem.“ „Jsem sama v této chatrči“, pravila žena nato, "jarní nesnáz brzy nastane a já nemám pacholka". Zatřásl hlavou. "Mé ruce nepracují.“ Tu vyrvala mu z hrsti chléb a ukázala na cestu. Šel. Ale lichotný jarní vánek šel za ním, les se pohnul, nebe se posunulo - i vyskočilo jaro a zpívalo horám své zvěstování... Otlo našel v bídné chatrči otep slámy. Ta mu byla pelechem. S lebkou svatého biskupa na prsou usnul. Venku řehtal jarní vítr. Potřásal polámanou březinou, učesal rozcuchané smrčí. Jeho hlad spolkl sníh a jeho teplo vyslalo bublání a šplounání do potoka, takže se probudil z kamenné své smrti a zelenavými vodami tání dal se do běhu. Přeobtížné v tomto čase tání bylo poustevníkovi choditi na žebrotu daleko dolů k hamrům; neboť jemu nepřinášel jelen na parozích napíchnutý zázračný chléb, jako kdysi dostávala poustevnice Notburga - a chatrč byla ve svém mlčení nepřívětivá. Otlo si chtěl chytiti veverku, která by přítulně spávala ve stínu jeho hrady. Ale upustil od svého praní, když prázdné oční důlky lebky na něj hleděly. . .

    Vrba již vypučela v kočičky, v stinné doubravě stála již kvítečka jako trpasličí zvonečky a poslední pruhy sněhu se rozplizly v kaluže. Na proděravělém kamení, s lebkou na klíně, seděl Otlo a usmíval se mravencům, jdoucím houfně po práci nebo na výboj. Kolkolem mrtvé ticho. Na modré obloze vysoko visel nehnutě bílý obláček, nikde se ani peruť nepohnula, i šepot lesa jakoby se byl v korunách utopil. Nejhlubší mlčení drželo všecko v začarování. „Jsem u cíle - toť pokoj. . . světe, s tebou je konec!“ Zavřel blaženě oči a bylo mu předobře, jako tomu, kdo se vznáší ve vzduchu. Otevřel zas oči a před ním s očima ustrašenýma klečelo děvčátko. „Nesežereš mne?“ „Bojíš se mne ?“ „Ty jsi medvěd,“ šeptaly rtíčky, „máš tvář plnou chlupů.“ „Ale, slečinko! Což jsi ještě neviděla mužné tváře? Přicházíš z podivného světa - snad ne z chalupy?“ Přikývla, něma rozrušením, a očekávala asi, že ji teď sežere. Ale bradáč se chopil nemotorně jejích ruček. „Jak jsou tvé ručky poškrabané! Bila ses s divokou kočkou?“ Stáhla stydlivě hlavičku mezi ramínka a vyplázla v rozpacích červený jazýček. Pomáhala jsem mamince - stavět ohradu z kamení.“ A muž se díval, jak vedle ruček dítěte, od práce drsných, se skvěje jeho nepracující ruka. Tu zaklepalo dítě na dunivou lebku „A co tu máš?“ Schoval rychle lebku a přivinul dítě k sobě. „Neboj se mé brady. Nejsem medvěd a nejím děti. Mám tě rád.“ Její ústečka se na něj lichotně zasmála a zašveholila: „Máš-li mne rád, povídej mi pohádku!“ Otlo byl bezradný; nevědělť, jaké mají být pohádky pro děti. Začal však přece nemotorně: „Byl jednou jeden pěkný, modrý, zelený pták - a také domeček daleko v tmavém lese - a já vím o lískovém keři, ten musí tančit na lučině - a měsíc se na něj dívá“ Málo plynně šla tato roztodivná pohádka, ale očka maličké zapomínala při ní světa. Zdálo se, že již myšlenka na pestrého ptáčka je pro ni štěstím, pouhé jméno křoviny že si rozvíjí v úchvatnou báj - a nevědomky, celá v poslouchání pohřížená, vpletla copánek příteli do brady.

    Když slunce se chýlilo a večer vydechoval červenavou páru, stáli oba poblíž chalupy. Žena se právě namáhala zdvihnout veliký kámen. Jak je uviděla, křičela: „Mařko, hned sem! -- Ty s tou krásnou bradou, nech ji! Ruce, které nepracují, nemají se dotknout dítěte. Mého teprve ne! To si pamatuj! Špatné přivítání Otlo popudilo - Odložil lebku, přiskočil k balvanu, s úsměvem jej zdvihl a zasadil do ohrady, vedené kolem mýtiny. Ale žena se rozlítila. „Nech si svou milost, nestojím ti o ni!“ křičela s hněvem na čele a namahavě strhla balvan do dřívějšího jeho dolíku a vzdorně zašla do chalupy. Dítě se plížilo za ní. Na zápraží se ještě smutně ohlédlo po vyprávěči pohádek. Ten tu nyní stál se sehnutou hlavou. Zdálo se mu, že Bůh i svět se mu zatemňují, a on nevěděl proč. Bolest mu proudila ze srdce, vstoupila do víček - slza splynula na černou hroudu u jeho nohou a vsákla se do ní. Otlo spěšně zdvihl slzou zalitou hlínu a přikročil s ní k lehce svatého biskupa. „Wolfgangu, ty spíš, ty mne nechráníš. Mé oči zase se nesou za pozemskými věcmi. Nač jsem tě sebou bral do samoty?“ Vlhká hrouda jej pálila v ruce; vtlačil ji do prázdných očních důlků lebky. „Tak, zavři tedy úplně oči, svatý, abys mohl lépe spát!“ A nesl lebku domů a položil ji na stříška své poustevny - Ať ji tam déšť smáčí a slunce zbělí! Od té doby táhla jej podivná moc k chalupě. Schován za vývraty a kapradinami pozoroval ženu, jak mýtila, jak orala svými dvěma zvířaty a jak rozsévala zrno. Zatím však se lilo slunce i déšť a vítr vál na zavrženou lebku - a zázrak svatého Wolfganga začínal. Ze smrti se zrodil život.Ve hlíně, která plnila oční důlky, pohnulo se něco, hmatalo kolem sebe nesmělými kořínky V kostěné schránce, hledajíc potravu, rostlo a bobtnalo v hroudě, slzou zvlažené, a z teplé, kvasící temnosti vyslala výhonek; žitné stéblo rostlo z oka mrtvého.

    A Otlo to brzy spatřil a ihned porozuměl. Padl na kolena, s radostnými díky modle se k tomu, který mu z nejhlubší smrti ukázal žebřík k pravému činnému životu. Ihned si donesl z hamrů motyku a sekeru. V noci, když se domníval, že žena v chalupě spí, dával se do práce a velkou silou svou se věnuje mýtění půdy. Setřásal  prsť s kamenů a pařezů, válel šedé sutiny starých hnízd a vyrovnával z kamení ohrady, vysekával a vykopával pařezy, šel po dlouhých, spletených kořenech a rval je ze země. A když hvězdy bledly, opouštěl práci s krvácejícíma rukama a rozedranou koží, ale v bradě hnízdil úsměv, neboť země zase se mu jevila jako radostné jablko na stromě světa. Tak zrála půda pluh - a když Otlo jednou z rána viděl viděl vyjížděti ženu s jejími soumary, aby rovinu rozorala, tu se již nezdržel. Vyskočil ze svého úkrytu a prosil: „Nechej mne orati! Chci býti tvým služebníkem!“ Vytrhl jí prudce kleče z rukou a zabořil radlici hluboko do panenské půdy. Tu zdvihla se černá vlna prsti a obrátila se, proudila opojná vůně síly, která toužila po činnosti a plodnosti - a klada brázdu vedle brázdy jako mistr, kráčel Otlo přes zemi otvírající se a dýchající. Večer mu řekla selka: „Vidím, že mužská síla spíše pole ovládne než slabá žena. Nemusíš už žebrat, přijď zítra zas.“

    A Otlovi přišly dny železné práce. Jakoby chtěl dohoniti, co dříve zanedbal. Zápasil s mrtvinou, kácel obry lesní, stavěl ohrady a pletl ploty, aby jelen nespásal osení, dělal všecku práci. Vzešel mu smysl života, nad nímž kdysi zoufal. Zkrásněly divoké lesní palouky pestrých barev; zářivé shluky květin přihnal vítr do trávy a vzduchem se nesla těžká vůně střemchy. Na polích malého hospodářství rostlo osení bujně ze síly bohaté nové země. A Otlo viděl přes pole táhnouti šedý déšť a slyšel hromy - a jednoho letního jitra zřel v slavných oblacích nésti se pyl nad svatebním ložem chleba. Viděl, jak stébla sílí a pak pokorně sklánějí klasy jako plavovlasé dívky v modlitbě. A večer klekl před stéblem, které tiše a štíhle - jako oltářní svíce - vyrostlo z lebky světcovy. A tak přiblížila se chvíle, kdy žena řekla: „Musíme nabrousit kosy, za týden jsou žně.“ Tu pochopil Otlo, že nežli se mu žluté pokosy položí k nohám, musí býti usmířeno, co bylo spácháno. Hlavu, jejížto zázrak jeho život očistil a přivedl k poznání, chtěl na posvátném místě zase spojit s tělem. Vzal si tedy dovolenou na těch několik dní až do žní.

    A zase putoval přes hory k Řeznu - a oblak jako šedivý kajícník putoval s ním. Noc plnila chrám svatého Jimrama. Z úkrytu se vynořil stín a plížil se k zasklené hrobce svatého Wolfganga. Dotkl se již rakve, když zazněl výkřik číhajícího strážce. Noc rychle ožila. Z křížových chodeb zazněly zmatené hlasy, dveře a fortny se otvíraly, mniši a drábové městští se nahrnuli, a ve světle luceren stál bradatý muž, který na srdce tiskl lebku, z níž vyrůstalo obilné stéblo, a šeptal: „Nezlomte mi ten žitný stromeček.“ Soudce zlomil nad zločincem červenou hůlčičku. Pět ran mělo býti zasazeno jeho tělu, z nich dvé smrtelných. Když mu na popravišti kat šeptal svou průpovídku: „Krátká běda hlavu složí, nadchází ti milost Boží“ - tu Otlo zaplakal. „Neusmrcuj mne, milý kate! Slituj se! Musím ještě žíti, ještě jsem nic nepracoval!“ Lid jej pokládal za posedlého. Ale u chalupy v horách začínala téhož dne osamělá kosa žitnou žeň.  

Bědákovský biskup

     Zase jednou, v purpuru jako kníže, odumřel javor a pustý prosinec zavalil sněhem chatrče i ploty - a zas jednou zaskvělo se léto -- a ten, kterého dolnější faráři nazývali Bědákovským biskupem, sídlel pořád ještě v dřevěném kostelíku na Brennetu. Bědákovský biskup! Jeho kostel neměl křížové klenby, neměl kazatelny, neměl varhan; žádný kostelník mu neoblékal otřelý ornát na mladá ramena a nepodával mu biretu a knihy; pryskyřice řeřavěla v jeho kaditelnici; měděnkou zazelenalý zvonek, jediný v šindelové vížce, musel si sám rozhoupávat - a poněvadž bídná  farka lehla od blesku popelem, spával brennetský poustevník Wunsam přes léto v kostele. Ale radoval se ze své chudoby jakožto z věrného následování chudého života Spasitelova a nezáviděl řezenskému biskupovi ani zvěřiny, ani bobří pečeně nebo dunajské štiky, pochutnávaje si na vejcích, která mu dobrosrdečné selky pokládaly na oltář před obraz milé svaté Kunhuty. I s tím se smířil, že kostelem nezněly varhany a zahrál za to tu i tam píseň na své housličky. Jen že mu do toho hrubé selské hlasy vpádaly tak drsně, že nesmělé housle přehlušeny umlkaly a jen smyčec se hrozivě zdvihal proti shromážděným. Příliš skrovné bylo stádečko duší, nad nímž bděla berla Bědákovského biskupa, neboť dvorce ležely daleko od sebe rozházeny na zelených horách. Proto také se dole v údolích šířila lživá řeč, že Wunsamovým úřadem jest klásti oka bludičkám na horských lučinách nebo držet duhu, která se od Brennetu klenula k Jezerní Hoře.

    Zřídka kdy přišlo procesí nebo prosebný průvod z dědin ke svaté Kunhutě, po travnaté cestě, která od nepaměti překračuje hory z Bavor do Čech; zřídka kdy vznášel zde poutníček k lípové Matce Boží prosbu za šťastnou cestu, neboť silnice dole v údolí dávno zvítězila nad horskou cestou. Ale Wunsam zastával věrně svůj skromný úřad a hleděl aby svěřené mu duše pěkně kráčely po stupínkách Otčenášů do nebe; modlitby z jeho prsou stoupaly horlivě k nebi jako včely z pastvy, aby tam budovaly Brennetským buňky za příbytky. Činil ještě více: když chlap i ženská,  museli jít shrabovat seno nebo kosit oves, tu jim opatroval děti a vyprávěl jim biblické příběhy především o ráji, což se v ústech poustevníka velmi podobalo pohádce o šlarafii. Rád také hledal odpověď na tázavé volání kosovo a nechával se potěšit prostou písní strnada, znějící jako bolestné odříkání. Tak ži1 jako v sousedství nebes, spokojen v chudobě a byl by snad býval stejně šťasten, i kdyby jeho zvonek se houpal na větvi sosny a on se musel spokojiti kozími kožešinami za šat a prázdnou studni za obydlí, jak je o mnohých bohulibých poustevnících známo. Každý večer děkoval Bohu, že jej zavedl do této samoty, neboť samota jest hradbou proti léčkám světa. Jednou však zalíbilo se Pánu poslati pokušitele do zapadlého biskupství Bědákovského. Ranní zvonění za zlatého jitra v pozdním létě nepřilákalo dnes do kostela nikoho, neboť vše bylo na lučinách a paloucích při otavě. Samotinký těšil se poustevník svou tichou mší; zahrál také víc než kdy jindy, otevřel svatostánek a dal požehnání otevřenými dveřmi světu. Vykonav své, přistoupil k obšírné skříni, vytáhl z ní hrnec a udělal důkladný doušek, až se mu tenký potůček kozího mléka rozběhl po hradě na kutnu, a zakousl se do tvrdého černého chleba.

     A pak, hraje na housličky, nesl svou zbožnost do rosného jitra. Svěží horský vzduch jej pozdravil. Tmavomodrý kalich hořce byl naplněn duhovým vínem. Nezlobil se, když nějaká větev jej opovážlivě mrskla do boků a rušila jeho píseň. V lese zanotil jásavé gloria a slyšel, jak varhaník vítr se zdvihá, jak roste a zase ve vzdálených korunách zaniká. Na okraji lesa v mlází se zastavil. S mrzutým krákáním přeletěla vrána. Drsný ženský hlas na ni křičel: „Krá, krá, tvé hnízdo hoří!“ načež hlas nějakého pasáka opodál rozpustile Odpovídal: „Kačko, Kačko, tvá hlava hoří!“ Tu poustevník od svaté Kunhuty viděla, jak dole na louce červenovlasá služka zuřivě se ohání kosou. „Holka neposedná“, bručel. Kráčel dál podél polí, kde lesní větve sahaly daleko na záhony ovsa, blednoucího štěstím zrání. A když přišel tam, kde hustý les jedlový přecházel v háj míchaný tu zmocnil se ho duch věčné radosti Boží, a on, jako jíž častěji, začal kázat stromům.  Nikdy mu nestačili venkované, jejichž ustaraná čela se brzy skláněla k spánku na lavice. když jim otvíral svou bohonadšenou duši. A jako se nad Brennetem sbírají pramínky, než se proudem rozběhnou dolů, tak se zasa jednou v srdci Bědákovského biskupa nashromáždily myšlenky a obrazy, které jej svým prastarým kouzlem tísnily a toužily po posluchačích a věřících v této samotě. Proto si na. šel onu zelenou a naslouchající obec, která rostla na horách, všemu věřící zástup dětí: stromky a keře. Šedivý kámen učinil kazatelnou a již se usmíval na lesní výrostky a odkašlal. Z hlubokých, jedlemi zarostlých prohlubní lesních vystupoval kouř z milníků, něžně modrý přerůstal nejvyšší vrcholky a Jezerní hora stála naproti, velká a statná, jako pravý nosič nebe. "Břízko a lísko, jasane a sosno a vy všichni ostnatí, listnatí i jehličnatí! Poslyšte jedno slovíčko! Přináším vám dobrou zvěst. Když milý náš Pán Ježíš dlel ještě na zemi, tu říkal svým apoštolům: "Strom, který nenese ovoce, bude vyťat a 'hozen do ohně."

    Tu se mnohé stromy, které před tím vesel nesly hlavy ve své nevinnosti, zarmoutili a zmlkly. Když pak Pán jednou zcela sám kráčel horkou silnicí a slunce nad ním pálilo a nohy měl zraněny tvrdou cestou” tu musel odpočinout pod dvěma stromy, jedinými které bylo vidět v celém okolí. A tu najednou začne nad ním jeden strom mluvit: „Pane“, povídá, „v máji jsem svou korunu zdvihal k nebi jako bělostný zázrak. Ale v noci přišla bouře, rozlámala mi větve a odrala květ a rozházela jej do všech končin světa. Můj květ byl marný. Sekera mne skácí, pila mne rozřeže, oheň stráví.“ Tu usmál se Spasitel: „Co se staráš, malomyslné stvoření? Stál jsi plný květu - buď tedy požehnán!“ Pokorně mluvil nyní strom druhý: „Pane, pohleď na mne! Pln snů vyrazil jsem z temné země a s toužebností jsem čekal na onu chvíli, až má koruna bude moci dáti stín poutníku, táhnoucímu po silnici. - Jsem chud, uvadlý, mého listí je málo, nikdy jsem nekvetl, nikdy má halouzka neměla plodu. Jsem tak smuten. Proč jsi právě mne zavrhl, Kriste, ty věrný a pomocný ?“ Tu zaplakal Mistr hlasitě. „Ubohý bratře“ je mi líto mého slova!“ A jak tak zdvihá ruce k stromu, tu zachvěje stromem bázeň i rozkoš a tisíc růží vyrazí z jeho větví jako nebeské plameny.“ Hluboce oddychuje, sestoupil kazatel s kamene a vmísil se mezi poslouchající. "Jak radostně tu stojíte, moji zelení přátelé v letním vedru i při  padání listí! Neboť vy máte za útěchu, že žádná smrt neusmrcuje a  že my, kteří stojíme na drsné hořem máme blízko k pomocným rukám Božím." Na kamenitém srázu, jehož suť se třpytila tisícem malounkých sluncí, stál šípek obsypaný šarlatovými plody.  "Ty se pyšníš na třpytném kamenitém vršku jako na kazatelně, bohatě ozdoben, prvý příbytek Boha. By ano, nyní chápu, proč Hospodin se ukázal v hořícím keři." Obrátil se k břízce.  Stříbrný vzduch vanul kolem líbezného zeleného stromečku. „A ty, celá orosená, ve své pokoře a čistotě, bílá jeptiško!" A políbil její stříbrnou kůru a kráčel dál, hraje na housličkách svou zamilovanou písničku: "Tři růže Bohu na čel, však nejkrásnější láska."

    Závojem páry se zahalovaly dálné výšiny; svět se modral a zelenal. Babí léto poletovalo a spřádalo skvoucí můstky s keře na keř. Pod osamělým bukem hekal v trávě a mateřídoušce starý chlap, se zaječím ocáskem na odřeném klobouku, natahuje dřevěně krk. Nevlídně vrčel do poustevníkovy hry. „Setsakrment, ten šumaří místo aby mi pomáhal vzývat všecky svaté. Wunsam se zastavil. „Co tě zas trápí, Absalone ?“ „Jen kdybych mohl vyskočit ze své staré kůže“, skučel ten v mateřídoušce, „je babsky vráskovitá, ale boláky na ní rostou jako lískové ořechy. - Tu, podívej se, tu sedí nežit na krku! Všecky svaté vzývám, ale nic nepomáhá. Nejraděj bych ležel na prkně. Set prach milion, ať mne čert!“ „Neklň, jak katův pacholek!“ napomínal poustevník. „A kdybys mne zavřel do svého tabernáklu toho sakrování nenechám. - Ale já vím, co je toho příčinou, že musím mít nežit na krku jako očistcový oheň.“ Trpitel rozevřel dlaň a ukázal kostěnou krychličku. „Ano, Absalone, kostky, karty, klení, to je ti nejmilejší, pokyvoval Wunsam. „Ta kostka má stejnou cenu jako tolar, u něhož se líhnou jiné“, pokračoval Absalon' ”Když jsem ještě tloukl na buben s Mansfeld skými u Prachatic, ukradl jsem tu kostku svému obrstovi. Měl divoké jméno, nelekej se poustevníče, jmenoval se Wolf Teufel - to je rohatý." „Nevzpomínej vlka, vyrazí z houště“ napomínal farář. „Je to kouzelná kostka“, vyprávěl bývalý bubeník. „Hoď kam hoď, na buben nebo na babskou kůži, na svůj misál nebo čertu na břicho, vždy bude šest ok nahoře. Aby mi nikdo nevzal, nosil jsem ji v hubě a naučil jsem se s ní žrát a chlastat.“ „Mohl ses snadno udávit.“ „Však by se to bylo kolikrát stalo, byl jsem již ve tváři modrý, ale vždy jsem ji šťastně z hrdla vyplivl.“ „Ale kde máš, Absalone, truhly peněz, které jsi musel tou kostkou vyhrát? Jsi přece právě tak nuzný jako Bědákovský biskup“. „Setsakrment!“ bouřil stařík, „štěstí mi ta kostka přinášela zlodějské, nemohl jsem prohrát, čerta bych byl obehrál o jeho rohy. Ale vše zase se rozplynulo, jako když vítr foukne do popela.“ „A ty myslíš, že ta kostka je příčinou, že se ti krk křiví a je plný boláků. "Pane Bože na oblacích, ty trestáš těžce! Strašně to pálí a tlačí a kouše, jakoby kůže byla napjata na buben! - Prach milion, pověsím se jako ten židovský král Absolon!“ S nářkem sahal stařík po hnisavém boláku, s nářkem však odtáhl křivý prst.

    Poustevník se k němu soucitně sklonil. „Nu, půjč mi tu kouzelnou kostku, já s ní nad kropenkou promluvím pár latinských slov.“ „Ano, to udělej, prosím tě! Ale přines mi ji ještě dnes zpět!“ A stařík, spouštěje kostku do posvěcené ruky, vydechl: „Zdá se mi, že ten neřád již povoluje!“ Cestou domů přišel Wunsam k lučině. Polovic jí bylo již pokoseno a kosa ležela klidně, takřka nasycená, u pramene. Zvědavého poustevníčka to lákalo, aby tam usedl do trávy. „Nu, tak tedy ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, zkusím ta kouzla.“ Hodil kostku aspoň stokrát a vždy se na něj dívalo neblahých šest ok. Házel napřed na trávníka Pak na svou kutnu, konečně do studánky, a tam kostka plavala, šest ok majíc nahoře. Potřásaje hlavou natáhl se Wunsam na slunci ohmatávaje a potěžkávaje kouzelnou kostku. Přiletěl veliký čmelák a bzučel kolem něho, tajemně jako vědma - pak sklesla mu víčka a on snil směšný sen. Zdálo se mu, že se kouzelnou kostkou stal velkým boháčem, takže na místo kostelíčka Svaté Kunhuty vyrostl nádherný dóm z kvádrů a v tom dómě stal on sám, s infulou na hlavě a s berlou, řezanou z buvolího rohu. Na fialovém ornátě se skvělí zlatí nohové a holubice. Oblaka kadidla se vznášela, zvony zněly těžkými stříbrnými zvuky kolem Brennetu - a gótickou branou za zpěvu žalmů vcházely pokorné břízy a vznešené jedle, bohonadšené buky, lísky a jalovce - a všecky měly ve vlasech svá zvučná hnízda - a konečně v růžích planoucí keř šípkový. Hučely stříbrné píšťaly varhan a Bědákovský biskup stál u oltáře a pozdravoval rukou, brokátem oděnou, a smál se radostně a hlasitě - a probudil se, jak mu v uších znělo, a slyšel svůj smích.

    Slunce stálo vysoko. Kousek dál k mladému lesu, co by zajíc několikrát poskočil, stál šípkový keř v plamenech a červenovlasá Kačka klečela před ním. Rozběhl se k ní, až tak mu kutna lítala - Chytil jsem tě - při činu! -- Co to - děláš - za pochodeň? -- Udělal ti - něco -- ten šípek?“ vyčítal sotva dechu popadaje. Kačka ukazovala, aby mlčel: "Čekám, až bude Bůh stát v keři.“  „Bůh v keři?“ divil se Wunsam. „Blázníš? Zdá se ti něco ?“ „Tys to sám dnes ráno tuto kázal, poustevníče!“ „Skutečně“, vzpomněl si a začervenal se, „Ale milá Kačko, Pán Bůh teď nemá moc času pro nás na Brennetu. Dále v kraji je ukrutná válka, tu má obě ruce plny práce, musí mnoho bídy napravovat a nemůže sestoupit do ledajakého kře, který ty zapálíš. - Či myslíš, že proto přijdeš do nebe?“ „Ráda bych tam přímo jako po šňůře“, zubila se červenovlasá. "Proto se ti chci napřed vyzpovídat, co mi na srdci tlačí." "Zpovědnice je v kostele", odbýval ji. Kázal jsi dnes tuto, můžeš i trochu zpovídat tu u té sosny.“Cože ? U sosny? Mám na ni vylézt a roztrhat kutnu a shora ti naslouchat?“ Ale jeho dobrota již jej naklonila, vyplnit zbožné přání -- i posadil se pod sosnu, housličky drže Pečlivě mezi sebou a kajícnicí. Hluboko pod nimi Královský les, nad ním ční Jezerní hora a v dálce kopce Burgštalské jako modrá pára. Slunce a mlčení. . .

    Slavnostně neslo se kolem babí léto. "Slyšíš, nyní dýchá Bůh!“ Zdvihl ukazováček a dívka seděla tiše na patách, až vítr zaševelil rozpustile vrcholky stromů. „Ty nám do toho nic nemluv!“, hrozil žertovně zdviženým ukazováčkem zpovědník vzhůru do jehličí. Pak obrátil se tázavě ke kajícnici, která zatím odsunula housle a tlačila se k němu blíž; a najednou mu bylo nějak úzko před jejíma jasnýma, hořícíma očima, ba pojal jej strach, co asi uslyší z těch rtů, jeřabinám podobných. Ty se nyní pozvolna otevíraly. „Veselá a smutná mohu býti zároveň, svatý poustevníku.“ „Svatý nejsem“, bránil se. „Ale prosím tě, netlač se tak na mne, já slyším, nejsem hluchý.“ Ale hlava s rezatými copy se nakláněla stále blíž, tak že poustevník se před ní musel na křivo uhýbati. Zase zaševelil větřík v jehličí a zpověď zase začala. "Ty bez toho víš, že tě mám ráda!" "Ale jdi, přestaň!", vyrazilo ulekaně z jeho úst. Ale ona mu ohrnula rukáv. „ Hlehle, jak pod hrubou kutnou je kůže bílá!“ „Co je ti po mé kůži?! To zpověď, ty holka hříšná, zlá! Tvá řeč zaplaší Boha!" Ale v jeho hněvivé rozhorlenosti skrývalo se jakési váhání - a stud jej pojal před milou břízkou, kterou nedávno políbil, před stromy a před šípkovým keřem, který bez hlesu shoříval. Co by Otčenáš vyříkal seděli ti dva mlčky proti sobě. Až ona začala drsným, nejistým hlasem: „Tři růže Bohu na čele, však nejkrásnější láska.“ A v okamžiku skryla červenou hlavu na jeho prsou a vzlykala: „Oškubat a upéci mne můžeš!“ „Ale co je ti jen ? Proč pláčeš ? koktal V bez mocném zmatku. „Pusť mne, Pán Bůh by se mohl ze kře dívat!“ „Pán Bůh nemá kdy pro nás na Brennetu“, smála se a dala mu mlaskavou hubičku na ústa. Tu zdvihnuv kutnu až nad kolena, skákal přes keříky a strašně rychle ubíhal odtud. S nářkem, že milostné její nástrahy se minuly s účinkem, stála dívka před dohořívajícím šípkem: „Milý ty můj Bože, proč právě na mé kůži musí růst červené chlupy!"

    Rostoucí měsíc spěchal přes Brennet, spouštěl své šalebné sítě na lesní klenby i horské palouky, zbělil osamělé dvorce, ozářil cestičky a nahlížel do zpurných tváří spících selských dětí. Vtiskl i do domácnosti Bědákovského biskupa, protahuje se úzkými otvory a postýlaje si cestu stříbrem. Navštívil zpuchřelé obrazy svatých, napil se z kropenky a přikradl se k hnědé hlavě spícího, který se třpytným tím dotknutím probudil. Wunsam seděl ve zpovědnici, rozvilinami zdobené, v moci snu, který byl pestře znetvořeným odleskem dne. Vyvstávaly před ním zjevy, pozdržely se a zas se rozplývaly, až konečně se jasně a zřetelně před ním rýsoval jeho dóm, se zvonicí až Pánu Bohu pod nos, s růžicí nad portálem, jejímž pestrobarevným sklem proudilo zázračné světlo. Ale tu se spáč probudil, a když se vzpamatoval a rozhlédl po své domácností, to bylo mu pojednou líto této rozmilé, měsícem zalité poustevny, který by měl ustoupit pyšné stavbě kamenné. Jak přívětivým a útulným byl tento prostor, jehož mocným trámovím nepronikla nikdy žádná zášť a žádná touha nenesla se z něho do světa! V lampě řeřavěl rubín věčného světla, pozlacená křídla bleskotala v záři měsíčné - svatá Kunhuta na oltářním obraze zdvihala k přísaze dlouhou ruku a její císařský manžel hleděl pánovitě do prostory kostela. I když venku sýček a výr houkali jako rozjaření opilci a veškerá strašidelnost horské noci se rozpoutávala a dole v nížinách rozkoše i bolesti světa se vybíjely - zde v dřevěném kostelíku seděl člověk, ukrytý všemu, takřka na hranicích nebe. Cítil právě, že zas se blíží růžový obláček a chtěl se do něho zabalit, když někdo zlehka zaklepal na dveře.

    Wunsam vyskočil. Onemocněl někdo těžce v Brennetu a žádá si teď v noci zaopatřen býti Tělem Kristovým? Žádá si útěchy utrápené srdce ? Chce se zbloudilý zeptat na pravou cestu? Nebo . . .? Měj se na pozoru, Bědákovský biskupe neotvírej! - Ten, jenž venku stál, jiskřil nezkrotnýma očima pod širokým opeřeným jezdeckým kloboukem, krajkový obojek svítil se mu kolem krku a zpod červeného pláště sahala bledá ruka na koš šavle. Pátravě hleděl otevřenými dveřmi do posvěcené prostory a řekl zdvořile: „Promiňte, pokládal jsem ten dům za venkovskou krčmu, když okna ještě v tak pozdní hodinu září." Poustevník odpověděl: „Budiž to přičteno zmateným nynějším poměrům, že někdo pokládá kostel za dům šenkýřův. A marně se u nás ptáte po opojných nápojích. Brennetští pijí jen bohumilý nápoj, který prýští z pramene.  Jste-li však unaven a žádáte si noclehu vítám Vás v tomto poutnickém domě, kde Bůh jest hostitelem.“ Váhavě přešel cizinec přes práh, jeho ostruha drnčela. „Ale vy kulháte!“ poznamenal Wunsam s účastí. „Poranil jste se?“ „Spadl jsem“, řekl ten v červeném plášti, nakrucuje si knír k statnému orlímu nosu. "Jsem voják, obrist. Na silnici v údolí mne sedláci oddělili od mých jezdců, má kobyla zdechla v lese, já sám jsem se tu zatoulal na ten vrch.“ Pane obriste, vezměte za vděk tím, co vám může nabídnout Bědákovský biskup, přístřeším a kouskem chleba.“ Vy jste Bědákovský biskup? Aj, to jest podivná důstojnost!“ "To jméno mi dal kostelník tam dole. - Ale vy jste unaven, přinesu Vám zhlavec, je v něm sice jen listí-" "A nechte všeho, pane biskupe,“ odmítal jezdec, „Má krev je pobouřena, to dnes neusnu. Ale dovolte mi, prohlídnout si vaší residenci.“ Wunsam přikývl.

    Cizinec hodil klobouk a palaš na lavici a kulhal ke skříni, která stála ze široka v měsíčním světle u zdi. Visely vedle ní dva staré dřevoryty. „Ejhle, svatý písař! Ten sídlí také tak v samotě, jako vy, jenže se mu u nohou vrtí lev.“ »Já bych si již troufal“, odpověděl Wunsam, „zkrotiti si neustálou modlitbou nějakého medvěda. Však svatý Wolfgang, který dole v Zelené stojí na oltáři, zbožným slovem přinutil samého ďábla, že mu svážel kamení ke stavbě kostela.“ „Vy máte nějaké vědomosti o mistru Rohatém. Snad jste jej dokonce i viděl, ne ?“ tázaly se tenké rty posměšně. Pak se zahleděl na druhý obrázek: „A kdo je tento zde? S holou lebkou, s hustou bradou, šavlisko tahá z pochvy, uši utíná! Oh ty ozbrojený ženče, Svatý Petře, ty by ses hodil jízdnému vojákovi!“ Pak ohmatal chudý ornát, přičichl ke konvičkám a kaditelnici, vytáhl kropáč a zvonek a listoval v mešní knize. Pytlík byl bez zvonečku a roztržen. Strčil do díry prst a povídá: "Tu se neudrží ani vindra." „Myši jej prožraly, usmál se poustevník, „nemají tu moc lepšího; A zvoneček jsem dal zdola pasáčkovi, ten z něho má nesmírnou radost a nosí jej stále na krku.“ V koutě skříně se něco zlověstně zajiskřilo, „Hola, co tam ten měsíček zpouzí?“ hřmotil obrist. „Džbán s víčkem? Aj, aj, já myslel, že Brennetští pijí jen Boží vodičku a zatím se tam jiskří zelené víno, INFUNDE, FRATER!“ To je můj džbán na vodu a je prázdný, jen měsíc v něm tak podivně hrá.“ „Vy upřete čertu ocas. - Což nemáte mešní víno?“ „Kostelník zdola mi měl mešní víno přinést“, řekl Wunsam, „ale na vydrané cestě upadl a rozlil.“ Džbán ve skříni však jiskřil stále víc, jakoby si v něm světlušky hrály, a obrist po něm sáhl a odklopil cínové víko: perlivé víno z něho zavonělo. Tu se Boží muž hrozně ulekl a zakoktal: „Tu jde něco křivým pořádkem! Pane vy jste kouzelník, černokněžník. - Opravdu nevím, odkud to víno. - Vy se smějete? Nevěříte? A já bych na svědectví své neviny mohl kráčet po žhavém železe jako svatá Kunhuta tam oltáři!“ Je to jen měsíční svit, zbožný bratře! Měsíc je ten kouzelník a klame vás“, upokojoval jej cizinec, strkaje mu džbán pod nos. Byl prázdný.

    Wunsam zmateně kroutil hlavou. Podivný host zašilhal na oltářní obraz, nějž poustevník ukazoval. Zlatokřídlá andělská pacholata seděla kolem prostomyslné malby. Císařovna Kunhuta stála tu v modrém, hvězdami zdobeném plášti, který s ní nejapně splýval a u nohou se vlnovitě zdouval. Rozhorleně dokazujíc svou nevinu, kladla levou ruku na srdce a pravici zdvihala k přísaze. Ale její růžová selská tvářička se usmívala a nepodařený nos z toho úsměvu vyrážel jako zobák. Před ní seděl a ošklivě se ušklíbal kat bez kabátu a jeho kleště jí na cestu kladly rozžhavenou radlici. A císař Jindřich v hermelínu seděl na trůně pod baldachýnem, drže prkenně v ruce říšské jablko a jeho oči hleděly přes ohňovou zkoušku vyjeveně do prázdna. Obrist posměšně ukázal na velký noc svaté. To rozzlobilo kouzelníka a on řekl: Nos je zcela dobře, nemůže být lépe. Kačka také nemá hezčí nos. „Kačka?“ píchl jezdec očima.„Kačka" Kdo je to? Ó ty poustevníku brennetský!“ Zvážněl zas, a přehlížeje jediným pohledem celou chudobu kostelíka, řekl: „Sídla Bědákovského biskupa je chudě zařízeno!“ Ale ten se bránil: „A přece mnohý sem na ten kopec přišel, kulhaje o berlích a byl uzdraven silou tohoto obrazu a odbíhal odtud jako jelen!“ A sáhnuv po housličkách, které tu ležely v lavici, zahrál prostý, zbožný nápěv staré poutní písně. „Svou hrou roztancuješ Boha“, přikyvoval cizinec. „Mé umění je však jiné.“

    Vzal uprostřed hry Wunsamovi housle a sedl si do zpovědnice. A poněvadž jedna struna byla přetržena, sáhl červenajícímu se poustevníkovi na kutnu, vzal odtud rezatý ženský vlas a natáhl jej přes kobylku. „Teď poslouchej, Bědákovský biskupe, co ti zahraji!" Držel housle v pravici a levici vedl smyčec. Stříbrné jiskřičky vyskočily z rezatého vlasu a nádhera písně odvedla duši uneseného posluchače z těla a vrhla ji do víru snů, do hlučných bitev, na hřbet královsky osedlaných koní, před stkvoucí oltáře, do horečných vášní a do ráje nadměrného lidského štěstí - a nikdy netušená přání rozkvetla zlatými okolíky v jeho proměněné duši. „Utec odtud, Bědákovský biskupe!" muž jako jedle, tvá prsa jsou široká, srdce nebojácné. - Včera jsem viděl Tillyho, ten se také měl stát mnichem, ale je teď největším generalissimem křesťanstva, péro mu vlaje na klobouku, jezdí na šedivém hřebci a vede za sebou tisíce bojovníků. Svět se před ním třese, z pevností kacířů se kouří. - Nechtěl by ses také stát rejtarským biskupem ?“ Úlek slízal všecku červeň s Wunsamových tváří a on se ptal, těžce oddechuje: „Kdo jsi ?“ „Co se ptáš? Znáš mne již. Jsem - ďábel!“ Poustevník odskočil jako před vyceněnými zuby psa. Vlasy se mu ježily. „A to se opovažuješ do mého kostela ?“ „Pokoušel jsem již větší siláky“, řekl hudec, pošilhávaje po kříži na oltáři. „Ale zastři tam toho, nemohu se na něj podívat!“ „Nezastru, nabyl bys moci nade mnou!“ „Bojíš se mne již ?“ Wunsam se pokřižoval a čichal do vzduchu načež pekelný rotmistr se ušklíbl: „Ach - já nesmrdím!“.  A zase začal vlas pod smyčcem zpívat.

    Zakřičel na něj Wunsam: „Táhni mi odtud, ty opice Boha! Svou kejklířskou písní mne neomámíš, marně jsou svody světa!“ Housle však staly se nyvým slavíkem lkaly a líbaly a omámenému poustevníkovi bylo nejinak než jakoby lítal vzduchem daleko od tichého Brennetu a ze země po něm lapaly svůdné ruce. Venku, Bědákovský biskupe, tam je svět! Tam čekají sladké ženy, ženy s horkýma modrýma očima, štěstím pojdeš, když se na tebe podívají. Za bílé ruce je chopíš, měkké, láskou vroucí rty budeš líbat, slyšíš, ubožáku - měkké rty. . .“ Wunsam zdvihl ruce. „Ó Pane, bij mne, pal a řež mne, ať pronásledování se na mne snese a přepadne mne, jen mne ozbroj proti lstivým nástrahám pekla! Svatí mučedníci, kteří jste byli ukamenováni a rozpolceni, stůjte při mně! Svatý Petře, pomoz mi, pomoz, svatá Kunhuto!“ Hudec přehodil nohy přes sebe. Tóny počali zníti jako mohutné varhany. „Nuzné a holé je zde vše, Bědákovský biskupe! To je dům Boží? To je psí bouda. Červ hlodá v nejapných modlách. Ten hrnec na věží rzí, rzí tvá monstrance, rzíš i ty. Tvá žebrácká kutna se třepí. Ani šiška, kterou najdeš v lese není tvá. Zarzíš zde, poustevníče! - Venku ve světě však můžeš zápasit a stoupat výš. Solnohradský arcibiskup má zámky z červeného mramoru - kopule pražských chrámů září -vysoko ční dóm, kamenný dóm v Řeznu! - Pomysli jen, varhany, znějící mile jako vánky jara, burácející jako hrom; pomysli jen na hluboký hlas zvonu! - Venku budeš jako biskup trůnit v mramorových palácích! Či chceš být papežem . . .? Nic nemožného!  Říme, vzhůru, volej! Na tvář se vrhněte, národové země! Přichází Wunsam, kněžští králové klekají kolem něho, z Bědákovského biskupa stal se, došed trojí koruny, správce Boží říše na zemi!“

    Poustevníkovi se pletly smysly. V největší úzkosti sepjal ruce ke kříži a křičel: „Shlédni přec na mne, hlavo trním korunovaná, pomoz mi přece, Synu Boží, Bože sám, jehož síla krotí bouř na horách, jehož vůle vyzdvihla Brennet z hloubi! Nenech mne klesnout a zhynout Kriste! Kriste!“ Tímto silným jménem byla moc zloduchova zlomena. Zaskřípěl zuby, jakoby měl v hubě kamení. Pustil housle a belhal se omráčen ke dveřím. Daleko, daleko asi již dnes putoval, těžký a unavený byl jeho krok - a dveře se mu otvíraly do cizí noci. Ale poustevníče, co děláš?  Nesmí se hostit ten, kterého kletbou stihl Bůh! - Ale on je bez přístřešku! A v zmateném světle měsíce nenajde cestu přes horu... Wunsam již jej dohonil. :Můj zavržený bratře z pekla, zůstaň je a odpočiň si! Hle, přehodím ornát přes Ukřižovaného, já vím, že se na mne za to hněvat nebude." Tváří posměškem zkřivenou vrátil se cizinec, hodil na dlažbu plášť a sedl si na něj. „Hrát na housle nemám, ty mrzutý poustevníče, tedy si se mnou hoď kostky!" „Nemám oč, nemám nic." „Máš, co já potřebuji..” oči protivníkovy se zamhlily jako bobule rulíku - "tvou duši!" Děsivě zahučelo kostelem po těchto slovech, takže poustevníčkovi běhal mráz po zádech. Trámy měsíčního světla, vnikající otvory do kostela, se zakymácely, zdvižená pravice svaté Kunhuty se třásla, kat se tvářil příšerně císař koulel sovíma očima. Kostel se roztočil jako kolo, vše hmotné se proměnilo v horečnou vidinu. "Nuže?" Tu připadla poustevníčkovi na mysl čarovná kostka, na níž po zpovědi u zelené šumící borovice úplně byl zapomněl - a ohromná myšlenka mu hrozila lebku roztrhnouti. "Hodím si!" vyrazil ze sebe.

    Pokušitel byl na okamžik omráčen, ale pak se do vousů potutelně zasmál. Klika u pekla nezrezaví. - Ale dlouho ses právě nevzpíral. Wunsame !“ „Hodím si“ „Vyhrám-li já“, našeptával zlý skoro něžně, „budeš u mne mít pěkné místečko, biskupe, budeš státi jako vrátný před branou pekla tak jako Petr tam na nebi. Ale když kostka padne tobě - co budu povinen já? Chceš mísu pečené duhy? Mám ti svážet kamení na tvůj dóm, či přivézt ti Kačku na trakáčku '?“ Brennetský poustevník odpověděl vážně: „Já dávám všanc svou duši - a ty dáš taky svou!“ Zaraženě zašilhal na něj protivník, škrabal se za ušima a odkašlával v rozpacích. „Takovou sázku ode mne ještě nikdo nežádal, kněžourku. Zlato, kadidlo, ženy -- ano, to tisíckrát, ale mou duši ještě nikdy." Ale hráčská vášeň zvítězila u knížete temnot nad rozvahou. A jak se zdá, byl na to hrd, že zavržený jeho duch našel někoho, komu by byl žádoucí - i vyňal z kapsy kostku, potřepal jí v přehršlí a hodil v měsíčním svitu. „Platí !“ Kostka ukázala jediné oko. Poustevník hbitě přiklekl a hodil svou kouzelnou kostku. Šest ok. Beze slova, s vytřeštěnýma očima seděl tu poražený, Wunsana však mu nastavil ke knírům džbán s poklicí a zakřičel: „Sem s duší! Tu sešklebil ďábel tvář jakoby se byl žluči napil, zatřásl se mocně, zežloutl jako vosk a vyplivnul konečně do džbánu zelený plamínek. S břinkotem zapadlo cínové víčko. Když pak Wunsam marně byl ještě hledal, má-li mrtvý na čele růžky, zatáhl sinavě zelenou mrtvolu za oltář. Pak zamával jako opojený džbánem. Satan v pasti! Zapadnou na věky brány pekla! Hřích zmizí ze světa, neboť není pokušitele; pekelný tanec dlouhé války skončen! Bude všady klid jako na lučinách Brennetu!

    A Bědákovský biskup odhalil zase kříž, padl na kolena a zanotil silné Te Deum. Ďáblova duše pak kňuěela ve džbánku jako štěně. -- Ďábel je mrtev, zítra bude jeho mrcha zahrabána na plané louce, bludička ať nad tím hrobem svítí! Ale jak to bude potom na světě? Poustevníkův prozíravý duch to tušil. Než nastane nastane tisíciletá říše pokoje,musí stará vina s lítostí a sebeobžalobou volat o odpuštění. Ba ano, brzy rozevrou bránu kostelní a přihrnou se: sedlák z Brennetu, z Kreuzberku, klnoucí Absalon, ženy, pacholci dívky i děti, všichni bílí jako rubáš, všichni zkroušení a s duší dojatou „Co chcete ?“ otáže se poustevník. „Zpovídat se chceme, hříchů se zprostit!“ - „Vina nás tíží!“ -- „Jsem jako v peci ohnivé!“ -- „Nechceme v hříších na onen svět!“ tak budou křičet, prosit a plakat. Biskup je uklidní. „Buďte jen ticho! Jeden po druhém přistupujte k zpovědnici!“ Ale z nich bude volat síla lítosti, jakoby tu již byl soudný den. „Hlasitě se chceme vyznávat, všichni ať to slyší!“ - „Já jedu se žebřiňákem hříchů do pekla!“ -- „Trestej a bičuj mne, umučený Bože!“ - „Spasiteli, ať mi třeba dobytek pojde jen duši zachraň!“ - A bubeník Absalon přiskáče na svých ztuhlých hnátech, chopí se kostky, která leží tamhle na zemi, a kousne do ní, až žluté zuby uletí a krev mu z huby vystřikne. Hříšky malých dětí budou jako modré vlaštovky lítat od okna k oknu a naposled zavolá asi jedna z nejzazšího koutka: „Já mám největší hřích, já jsem dala Brennetském poustevníkovi hubičku!“ Tak hrozně si maloval Wunsam lítost své obce, že mu až skoro líto bylo, že připravil ďábla o život. A když se chtěl vposlouchati do vlastního srdce, co tam se asi děje, tu tloukl někdo zuřivě pěstí na dveře.

    Měsíc se ulekl a rychle vytáhl okny své bílé žebříky, takže se v kostele setmělo. "Přicházejí!" Odhodlaně vzal Wunsam kříž a kráčel ke dveřím. „Kdo je ten kajícník, jenž si žádá vstoupit? „Já to jsem, poustevníče!“ Wunsam uskočil, bylť to hlas Kačky. - Že ta pojala tak brzy lítost a skroušenost! „Co chceš ?“ „Chci dovnitř!“ „Čekej venku, až přijdou ostatní! Zpovídej se zatím klíčovou dírkou!" Jiný nikdo nepřijde - a zpovídat se již nechci!" "Co, ty se nechceš zpovídat - teď, kdy je ďábel mrtev?" "Co pleteš? Absolon je mrtev, pověsil se. Na buku, kdy vždy sedal, kymácí jím vítr. Máš hned přijít vzkazuje ti sedlák." "Nelži holka! To nemůže být, ďábla již není a nic špatného se již nemůže ve světě stát." "Nelhu! Je ještě teplý a jazyk mu visí až na břicho." "Znám tě již, chceš se jen dostat přede dveře, darebnice! Nepřítel umřel -- ale u tebe tak brzy neskončí, do tebe pevně zaťal drápy!“ „Ach, já to vím, červené peklo mi plápolá z lebky, o jej, o jej!“ začala bolestně venku výti. Tu se mu jí zželelo; zapomínaje na strach a opatrnost, vyšel ven. „Vždyť jsou zcela hezké, tvé vlasy! Hleď, já se jich neštítím“, a pohladil mírně a plaše její červené vlasy a opovážlivá holka stála tiše, tušíc čistotu této útěchy a slitovnost, která se rozdávala jako milé slunce. Měsíc zašel. Ztrnule trčel do noci les. Tvary všech věcí byly zvětralé, jen tam vysoko otvírala se zářivá klenotnice nebeská. Spěchali vlhkými travnatými pěšinami. Wunsamovo srdce se svými náhle probuzené otázkami se podobalo vranímu hnízdu do něhož vpadl luňák. Bylo dobře, usmrtit ďábla? Lidé bez pokušení! --

    Nyní porostou svatí jako houby po vlahém dešti. Jak se dřív musel člověk přičinit a zasloužit si plamínek svatozáře, která nyní poroste každému sama jako vlasy na hlavě! Ctnost se má osvědčit v nárazech světa. Ale tobě, brennetský poustevníku, zda tobě od jakživa nebylo tak snadno žíti svatě - daleko do hříšného světa - na tvé zapadlé hoře? A co jsi učinil,  abys byl jednou světlým obyvatelem říše Boží a zasloužil si od Pána úsměv a stisk ruky? Měla tvá práce tolik ceny? A Wunsamovi bylo jakoby slyšel horské sedláky chrápat v kostelní lavici a sebe viděl nečinně stát pod lesními stromy a kázat jim marné pohádky - a u srdce mu bylo těžko. - Z chuchvalce lidí u buku praskalo Absalonovo klení. „Prach set milion! Proč jste mne nenechali viset? Nebeská vojska mi již bubnovala na přivítanou. Ale to vám pravím, bude-li mne ještě nežit tak škrtit, najdu si již větev, kde se klidně zhoupnu.“ Wunsam vkročil mezi Brennetské. „Nebudeš si již zoufat, Absalone! -- A vy, muži slyšte! Nikdo z vás se již nedopustí hříchu, neboť dnes v noci dodělal ďábel.“ Dívali se na něj jako na pomateného. A jeden opatrný hlas mu odvětil: „Ale já myslím, že právě teď zas ožívá. Hleďte co se tam dole zdvihá!“ Oči všech se upřely do tmy, krajem na českou stranu. Daleko na obzoru planul červený pruh, rostl rychle v širokou záplavu, takže jeho záře se nebem daleko nesla a všecky dobré hvězdy v ní hasly. Byl to požár nešťastných vesnic a osad, proklatá pochodeň nekonečné války, burcující náhle spánek země. S bolestným výkřikem zastřel si Bědákovský biskup rukama tvář.. .

    Osamocen a těžce vracel se domů, jeho šlépěje se takřka kladly na rozžhavené radlice. Les kolem něho se tměl a šeptal, až jej zas pustil do jasné noci, jejíž hrozná červená záplava zvolna pohasínala. Než vstoupil do své poustevny, zvolal k nebi hlasem křečovitě stísněným: „Co mám činit ?“ A jeho otázce do zoufalé tváře svítily němě klidné hvězdy. Wunsam rozsvítil v temném kostele svíčku a hledal džbán s ďáblovým dechem. Ale džbán stál prázdný a střízlivý ve skříni. A za oltářem prázdno. Tu opustila jej trapná otázka; jas a klid rozestřely své perutě nad jeho duší, která se ploužila v stín modlitby. Když znělo ránem kohoutí volání tahal Wunsam chutě za provaz zvonku, až chatrná zvonička se třásla. A tichý lid brennetský přišel, hnán jsa událostmi oné noci k Bohu. Svěží i uschlé rty se pohybovaly v modlitbě, kostnaté drsné prsty selské se spínaly. A když dosloužil Wunsam svou poslední mši v zapadlé poustevně svaté Kunhuty, obrátil se k přítomným „Nemohu již déle u vás zůstati. Bůh vás opatruj! Musím dolů do kraje, do války, skýtat útěchu těm, kteří ji potřebují.-~ Hrstku brennetské hlíny si nesu ssebou, aby mne neprovázela přílišná tesknota po této hoře." A o tom pomlčel, že má úmysl Bohu dokázati, že jeho srdce zůstane neporušeno i v rušném životě, plném rozkoší i hoře, že může sobě samému věrně kvésti jako dříve ve skryté osamělosti, a že tato vůle způsobila to, co se umění pekelného hudce nepodařilo. Když s holi poutnickou scházel do údolí, potkal se s dívkou, která nechala sklesnout hrábě smutně do otavy. „Děvče", těšil ji Wunsam, „až bude v zimě lese praštěti a stromy klesati budou pod svou tíhou, musíš těm ubohým stvořením přispěti, musíš jim sníh s větví střásati a když se zas radostně vyšvihnou a „Bůh zaplať" tobě zašumí, tu ti bude, jakobych stál u tebe." Tak padl ještě milý paprsek do prostého srdce Kačky. Vždy výše zdvihal při své slavné mši čistý velekněz slunce svou monstranci a v kráse,Bohem provanuté, ležely kraje pod Jezerní horou a zdvihaly se lesnaté hory. A Wunsam měl nejjasnější jistotu, že ten, jehož dobrotivost je ještě méně vyčerpatelná než lesy Jezerní hory, brzy národy vyvede z drsné zkoušky války, že věrný Bůh jako za časů arciotce Noe usedne na sedmibarevné duze nad zeleným, uklidněným světem. Tak opouštěl Bědákovský biskup v chudobě a čistotě své, nad osud silnější, lesnatý Brennet, a slunce, úsměv Boží, spočívala na zemi.

Pelyněk

    S třesoucím se srdcem vyletěl lišák z doupěte. Cípaté hvězdy již žlutě vyrážely nad rokli. Zasmušile naslouchaly borovice do noci a potok ospale hrčel. Jen bludička ještě bděla a kmitala nad močálem. Lišák zaskučel: „Již tak brzo na tančírně, slečno Sírová?“ Coura zařehonila: „Chceš si se mnou poskočiti ?“ Ale lišák byl rozmrzelý. Měl právě zlou návštěvu; lesního jezevčík, vnikl do jeho poustevny a ve zlém zápase mu nakousl ucho. „Nedobírej si!“ hrozil tedy ryšavec tanečnici. Brzy se ti dostane na kůži“ Bludička cupitala zcela blízko kolem lišáka, jako by mu ještě jednou chtěla šeptat do nakousnutého ucha o své zradě. "Čert tě vem, mizerná lucerno” zaňafal za ní lišák vyceněnými zuby. Ale bludička proplula těsně nad ním. Soptě vztekem vysoukal se lišák z bažiny. Modravá pochodeň odtančila již daleko do rokle. Tato prorva, Vlčí příkop zvaná, hluboko a příkře do řetězu horstva vklíněná, úzkou úžlabinou a pustotou svých stěn se podobala ježaté holeni nesmírného obra. Bludička se nesla podél potoka, jednotvárně hučícího, až k východu z Vlčího příkopu a stoupala pak vzhůru kolem lovčí boudy do Lišince, dále vzadu se tísnící horské vesnice. Tam vytáhla se před oknem hospody, aby se podívala do jizby. „U dvorného kohouta“ seděli již dva podivní hosté. Pod rozvětvenými jeleními parohy seděl Pěnice, myslivec z Lišince. Dobrodružný nos se křivil v divoce zarostlé tváři, která zježenou čupřinou nahoře a kozí bradou dole byla až nemožně prodloužena. Z úst se mu valily mraky modrého kouře. Druhý právě vstal. Byl to kočovný učitel Pelyněk. Trvalo to dlouho, než se úplně vzpřímil neboť jeho trup se rozdvojoval v neuvěřitelně; dlouhé nohy. Nyní sahala jeho hlava až k trámovému stropu. Kdyby ten chlapík stál venku před hospodou, byl by mohl píti z okapu.

    Pelyňkovy mírné oči planuly. „Pane Pěnice, musím, co vím, s někým sdělit, jinak mi praskne srdce. Poslyšte! Je mým pevným přesvědčením, že naše ves bude brzy slavná.“ Myslivec vytrhl dýmku ze zvětralých zubů a dychtivě naslouchal. „Pane Pěnice! Národem naším jde pověst o hříšném lovci, který se zapsal peklu, aby mu černý Samiel pomohl ve Vlčí rokli lít koule, které se nikdy cíle neminou.“ „Jo, jo!“ bručel myslivec, vytřeštěnýma očima hledě na hlavičku své dýmky, na níž bylo vyřezáno: „Dokud dmuchám, dotud čmuchám.“ Učitelský planul. Jeho bezvousé, děvčensky jemné rty se chvěly. "A tou právě jmenovanou Vlčí rokli, pane Pěnice, může být míněn jen Vlčí příkop pod naším Lišincem.“ "Jo, jo!" přikyvoval společník vypustil nádherný kotouč dýmu a strčil nos do džbánku. „Potřebí jen, aby povolaný muž podal důkaz, že čarostřelec tady v naší úžlabině se oddával svým neblahým čarám: Potom mnozí veleučení páni budou vyhledavat zapomenutý Lišinec a dole ve Vlčím příkopu bude tabulka, na níž budiž napsáno: „Zastav se, vlastenecký poutníče! Zdeť pramen, z něhož tryskla tvá nejzelenější pověst.“ Pelyněk snivě hleděl před sebe, zapomněl na poslouchajícího tovaryše a ztrácel se v líbezných i smutných myšlenkách. Ó ty zasněná, osamělá vísko lesní! Jak slavné by to bylo štěstí, dokázati, že tvá půda, tvých praotců rodná máť, živila pověst tuto! Právě dnes, když učitelský ze svého spinetu vyluzoval zvuky milované opery „Čarostřelec“, zableskla mu najednou uprostřed snění a dumání příbuznost obou jmen. Vlčí rokle a Vlčí příkop! A tu mu najednou projela duší nezkrotná rozkoš, rozjasnilo se v ní najednou a on poznal, uvěřil a věděl, že Vlčí rokle a Vlčí příkop jest jedna a tatáž věc.

    Vždyť zasmušilá ona pověst posledními svými kořínky tkví právě na Šumavě! A Vlčí příkop jest místo plné skal, plné hrůzně šumících vod a zlého mámení, úplně vhodné ke zločinnému smlouvání mezi člověkem a ďáblem. Ale svět dnes věří spíš rozumem než srdcem a proto musí shledány býti závažné důvody a lidé teprv přesvědčeni býti o tom, co Pelyněk srdcem věřícím již přijal za jasnou pravdu. Ale vesnice bude na nový poznatek žehrat. Lišinečtí nechtějí novot. Nadají svému učiteli bláznů. S hrubou potupou, jeho chudobu, budou nechápavě bránit jeho rozletu, budou mu zase kokrhat do uší výsměšnou písničku o učitelském mládenci, jak to obyčejně činí, když se napijí. Ale jest to velkolepý úkol, pozdvihnout rodiště ke cti a slávě. Co záleží konečně na výsměchu a zášti? Jeho hubený úřad mu nevezmou již proto, poněvadž by jiného na jeho místo nenašli. Ze světa vytržen stál Pelyněk v šenkovně, opojen závratnou myšlenkou: kdyby tak jednou, jen jedinkrát, poprvé ve svém životě prorazil svou vůlí! Kdyby se tak postavil té líné a nehybné, posměvačné vsi: tak to chci, tak to chci, tak to musí být! Tato myšlenka jím pronikla žhavě od mozku až k patám. A když sklonil rozbrázděné čelo, zableskly záhadně na něj dvě staré zmatené oči, a jejich nositel, Pěnice jakoby odpovídal na snění školmistrovo, šeptal své nejvýznamnější "Jo, jo!" Pelyněk ležel na svém slamníku, Kolena měl v ostrém úhlu zdvižena, neboť postel mu byla krátká. Měsíc nahlížel oknem, svítil mu na čelo a vyseděl v něm nejpodivnější vzpomínky a rozhodnutí. Jak malicherné, bezútěšně malicherné byly dny jeho života! Rok za rokem provozoval své umění, jak se mu v celé jeho omezenosti a zkostnatělosti naučil od otce. Od drsných sedláků přijímal obživu. Nic nebylo jeho, jen to těsné lůžko, zpuchřelý spinet a schoulené, plaché, pro drsnou ves příliš něžné srdce. Měl by se nyní, když mu již hlava začínala šedivět, jeho život tak náhle povznésti? Naskytoval se mu cíl, který by jej vynesl z ušlápnuté poníženosti, z jednotvárných trampot jeho řemesla?

    Odhodlání, které jej dnes tak náhle uchvátilo, bylo jako nová, omlazená a oblažující krev! Ach, nikdy se nezmohl na pevnou vůli! Ani tehdy ne, když se chtěl ženit. Tehdy to ovšem zavinila také jeho nouze. Neboť když farář dole v Kostelanech jmenoval obvyklý poplatek za oddavky, tu pomyslel si Pelyněk: Za tolik peněz ať si Nanynku důstojný pán vezme sám! Ale to si je tak potajmu pomyslil, nahlas řekl jen, že peníze přinese podruhé, že je zapomněl ve všedních kalhotách. A tak odešel, ale již se nevrátil a na ženění již nepomyslel, třebas hubaté holky po něm vtipy házely a mnohá dryáčná vdovička mu hrozila, že jednou za své staromládnenectví bude duše jeho vázat písek. Ale on již ženění nechal a dobře udělal. Při hubeném žoldu, který jeho úřad s sebou nesl, nebyl by uživil ženy a potomstva. Přivydělával si sice vyráběním inkoustu ze sazí, octa a bezinek, jakož i výrobou a prodejem zručně řezaných husích per, ale to vše jen s bídou stačilo nasytit dlouhé jeho tělo. A tedy se dobře stalo, že jej vůle opustila, když se dobýval do svatyně manželství. Také na kluky jeho vůle nestačila. Trpělivě je učil rozeznávat kudrnatá švabachová písmena, skládat slabiky a péry z lišinecké drůbeže provádět černé umění. Nikdy se nezmohl na to, aby ve hněvu chytil kluka za pačesy, nebo zakroutil za uši, nebo lískovkou vyprášila nikdy nedovedl jako Kostelanský kolega sevřít provinilce mezi koleny - však jej nejeden při tom kousl do stehna - aby názorně trestal hříšné tělo. Ach uboze ubíhal ten život! Ani učírny nebylo v Lišinci,

   Pelyněk musel se svou tabulí kočovně táhnout od statku do statku a učit buďto ve stodole nebo v čeledníku, kde k nim táhly vůně vařícího se oběda. A nyní? Školmistr až sám před sebou uskočil. Nová, vysoká, důležitá snaha před ním vystupovala. Jako poutní kostelík bílými zdmi z lesnatého vrchu poutníčky vábí, tak kýval a zářil zdaleka nový cíl. Dospěje k němu? Často a často stával přemýšlivě nad zahnědlými studánkami a zelenými mlýnskými náhony své domoviny, pozoruje v nich dlouhou svou postavu.Tato délka,ve které někdy větřil nešlechetnou příčinu svého věčného hladu, zdaž nebyla ona nyní znamením, že je v životě k něčemu vysokému povolán? Vzrušen posadil se na loži. Před postelí rohatý zouvák zdvihal takřka ztrnule dva prsty k přísaze. A s tváří k měsíci obrácenou přísahal i Pelyněk, že prokáže, že Vlčí příkop u Lišince jest kolébkou pověsti o čarostřelci.Jen nejnutnějším oblečen zasedl ke spinetu. Ležely tam zažloutlé partesy mnohého venkovského tance i mnohé pečlivě sešité dílo. Jedno mělo nápis: Mše od Wolfganga Amadea Mozarta, vylepšená od Michala Pelyňka. Dnes však ucítil nad sebou váti ducha mistra, který zasmušilou pověst lesní vlil do nesmrtelných forem, dnes sáhl po opeře „Čarostřelec“, kterou si kdysi dlouhou, ale radostnou prací čistými notami opsal, a snažil se nyní z brnkajících strun vykouzliti hrůzu Vlčí rokle. Napadl prudkým útokem vratký nástroj. A co scházelo na zručnosti to nahražoval silou kostnatých prstů a při tom vyzpěvoval: "Měsíc svítí v kapradí, krvavě se rosa rdí". Z tohoto zpěvu dostal i jeho parádní cylindr, který tu na kolíku visel, takovou hrůzu, že na něm chlupy vstávaly.

    Psi ve vesnici potřásali svými řetězy a vyli žalostnými tóny, a ponocný hupky vlezl do stodoly, domnívaje se, že někde nějakého opilce napadli vrahové. Od té noci plížil se Pelyněk mezi lidmi jako někdo, kdo pod pláštěm ukrývá korunu z drahokamů. Šel za svým cílem úporně a vážně, jak jen kdy nějaký filosof za světovážnou myšlenkou nebo nějaký císař za dosažením světovlády. A touha tohoto snažení dala životu jeho blaženost i utrpení i korunu blázna. Napřed namířil svůj krok do Vlčího příkopu. aby se ve své víře o divokosti rokliny tím více upevnil. S hrůzou vkročil do zlopověstného zákoutí. Kdyby nebylo slunce svítilo, byl by se strachem vrátil. Napřed zarostlým chodníkem, pak houštinou se bral kupředu. Voda zůstávala v jeho šlépějích. Stříbrné užovky se koupaly. S úzkosti naslouchal klouzání i hučení potoka přes balvany. Příkré skály se úžily. Kde se úžlabina uzavírala, nabízel se mu pařez k odpočinku. Radostně i bázlivě oddával se hrůzným dojmům místa. Jednotvárně syčíc padala voda, skály vystupovaly ve zmatených hrozivých útvarech. Zde asi bylo v noci hrozně. Když měsíc prosvítá chundelatou korunou některého do skal vklíněného stromu, když sosny začnou strašidelně šumět, kámen i dřevo do temna trčí, soví oči do tmy ohnivé otvory provrtávají a omšelý pahýl se pohne a nabude podoby a pohybu lesního muže. Hrůznou rozkoš zakoušel Pelyněk, když mu mráz po zádech přeběhl, i byl pln nadšení i nad hroznou samotou i nad silou své duše, že ještě se nenechala zamáčknout neustálou tíží denních malicherností, sestavováním písmenek, slabikováním a vedením kamínků po tabulce. Ó ty duše školometství zbavená, teď jsi odhodila všecku tíži, teď rozepni perutě a vrhni se do svého snění jako modrá vlaštovka!

    Jen lišákův podezřívavý pohled provázel blouznivce. Mlčenlivý byl les, ptáci utichli v poledním dusnu. Třesaví komáři hudli ve vzduchu a tu a tam zavrkal skrytý skalní holub. V oněch dnech začal se Pelyněk vposlouchávat v moudrost a názory lidu. Klepal na místech nejodlehlejších, vyhledával babky při sbírání koření a při kolébkách dětí: snad někde v těchto hlavách, tak dávné věci pamatujících, ozve se něco, z čeho pověst vyrostla a se živila. A skutečně tu a tam se ozval zvuk, který se tak trochu podobal úlomku lovecké zkazky: v zuřivosti lesa bylo slyšeti „divoký lov“ a ze zrcadla starých písní jakoby jiskřily střípky ponuré pověsti. Čeho však se bál a po čem zároveň jako po zkoušce své silné vůle toužil, to se nestalo: vesnice se jeho snahám neprotivila. Lišineckým bylo lhostejno, co školmistr dělá. Jen někdy se jeho otázky setkaly s výsměchem nebo jel i napálili. Ale on, který byl kdysi tak jemnocitný jako nejmenší kramářovy vážky, kterému někdy pošklebek na tváři venkovana otrávil celý týden, nyní byl jak hluchotou obrněn proti vysměváčkům. Ovšem, kořist jeho pátrání nestála za námahu, a poněvadž neměl zdání, jak rozřešit otázku „vědecky“, byl brzy bezradný. Nebylo písemného dokladu, po němž se nevěřící svět ptá, a zřídka jen nějaký záblesk ústního podání svědčil pro jeho věc. A často se mu zdálo, že ručička na hodinách se šíleně točí, že dni jsou krátké, a život jeho že letí jako ten, kdo se řítí s hory. Tu pozbýval někdy naděje a třásl skalami Vlčího příkopu, aby se probudily a promluvily. Konečně složil naději na náhodu a příznivost dnů budoucích a hledal nyní důkazy, kterých mu zevnější svět nedával, v hlubinách své věřící duše.

    Lišinečtí pozvolna se vyhýbali jeho podivnostem a jeho otázkám o dávných časech, a pokládali jej od oné noci, co rozmlátil spinet, za blázna. Jen jeden mu zůstal věrný a trpělivý v poslouchání a to byl myslivec Pěnice. Když místní předáci večer „U dvorného kohouta“ posuzovali běžné záležitosti, drahotu, dobytek, úrodu, tu sedali školmistr s myslivcem tiše v koutku. Slovo měl Pelyněk. Zdálo se sice, že také jeho tovaryšovi tu a tam roste nějaká rozumná řeč v ústech, ale přes zuby se dostalo jen důležité: "Jo, jo!" nebo modrý chuchvalec dýmu. Tím horlivěji prázdnil dřevěné džbánky a přeléval je přes otčenášovou dírku, kdežto ubohý školmistr sedal tu do půlnoci nad vlažným žejdlíčkem. Ale zamlklou účastí, s jakou Pěnice sledoval vývody Pelyňkovy, číhalo zřejmě vědomí převahy, a ze starých očí, které v černém lese ztemněly, vyrazil často tvrdý, vědoucí pohled. Když se svým hákovitým nosem naklonil přes stůl, aby lépe slyšel, když se mu oči potáhly skleněným leskem v napjatém očekávání a on tu ztrnule seděl jako vycpaný výr, tu připadal školmistrovi jako strašidlo zašlých dob, ba jako někdo, kdo zločinného čarostřelce sám osobně znal. Vždyť i ve vesnici se o omšelém myslivci ledaco šeptalo: nejen že svou pušku hadem nacpává, že dovede střílet za roh, nýbrž že prý kdysi ze zpupnosti vystřelil i na Boží muka. Maje to na paměti, musel Pelyněk násilně sebrat všecku odvahu, když se myslivce tázal, zda je to pravda, že očarované koule se musí líti z olova starých hřbitovních křížů, a zda se při tom musí líti okem umrlčí lebky. Na takové otázky Pěnice se světélkujícím okem zakdákal své „Jo, jo !“ - až Pelyňkovi nabíhala husí kůže. A když školmistr vykládal o lovci, který ve Vlčí rokli s ďáblem se umlouval, a o zjevení pekelného střelce Samiela, tu pokyvoval Pěnice, jakoby tehdy byl při tom býval s rozžatýma očima, s čupřinou, která se jako rohy do dvou chundelů ježila, a s kozí svou bradou podobal se Samielovi samému.

   Měsíc jako ospalý ponocný se plížil dědinou, sedláci se dávno vytratili, ale dva tovaryši seděli pořád ještě při svém mudrování. Šetrná šenkýřka shasila světlo, takže vynikl měsíc a kreslil černý kříž okenní na stole a zalíval svým světlem důlky, které tam tvrdými lokty sedláci vyhloubili. Vyrážeje ze sebe kouř, seděl myslivec v polotemnu a parohy nad ním jakoby vyrůstaly z jeho lebky. Pelyněk se natáhl na lavici, zvedl nohy, až šlapy se o strop opíraly, a mluvil a zastával bez oddechu svou věc. Tetřevi často již tokali, když Pelyněk dával tovaryši dobrou noc a polo ospale, polo zvědavě se za ním díval, zda si snad nezapaluje svou dýmku bludičkou, jak o něm Lišinečtí šeptali. Bylo letní ráno. Pelyněk měl školu ve starostově stodole. Nechával svůj dorost psáti všemožná slova s hláskou u. To byla nyní jeho nejmilejší hláska. Všecka slova, kde u temně zaznívá, mají cosi ponuře krásného, a kde tato hláska v přírodě se vyskytuje, tam vládne tajemno, přítmí, hrůza. Tak ve volání poťouchlé kukačky, v hučení větru úžlabinou, v kuňkání žab v úvale. Tu vkročil farář. Vyšel již časně z Kostelan, aby se zas jednou podíval školmistrovi na prsty neboť tehdy měla církev školy dozor na školy. S úsměvem naslouchal chvíli bosonohým dětem, sedícím na mlatě, pak si vzal Pelyňka stranou a dobíral si ho, jak daleko prý pokročilo jeho bádání. Farář byl dobrý musicus a nejen hrál krá ně na varhany, věděl i jinak o hudbě ledacos.

   V mládí častěji slyšel Pelyňkovu zamilovanou operu. Není tedy divu, že se hned o tom rozhovořili a duchovní líčil ohnivými slovy dojem, jakým na něho působila scéna ve Vlčí rokli. Jak temné basy jako mlhy se zdvihají a klesají, jak duchové jednotvárně zpívají a jak potom hlasy kypějí a šumějí. Na jevišti tmí se divoká prorva, hučí bystřina. Skály s temnými stromy, nad tím měsíc. Pak blížící se bouře, zaklínání, ulití koule. Dvě flétny pískají táhlými tóny; zdá se, že se na tebe upírají dvě vytřeštěné oči. Plápolá oheň čarovného kruhu, práchnivé stromy doutnají, soví oči hledí. Pak sražená temná noc, vybičovaná v děsnou vzpouru, mručící, vlnící se, hučící, blesk, bouře, na sebe narážející vichry, až divoká honba se nad opovážlivcem rozvíří a zvuky se mocně vzedmou, ohlušující zvuky trub se zastaví nesmírnou silou před výkřikem, který zlého ducha zaklíná: Samieli pomoz! Ach, kdybych to tak jednou zažil!“ šeptal Pelyněk. Vzdech ten vyšel z hloubi nejvroucnější touhy. Farář mínil, že v Praze si možno ten požitek popřát, v neděli se tam v zemském divadle hraje Čarostřelec. Když potom Pelyněk zas osaměl se svým drobným hloučkem, tu stál ve stodole jako u vytržení: úmysl, před jehož odvážlivostí se zhrozil, zmocnil se ho, a v něm vyrostlo něco tak mocného, co on poznal se sladkou rozkoší jako svou vůli. A náhle řekl dětem, ať chvilku počkají, že přijde hned a vyšel ze vrat stodoly.

    Po půl hodině putoval již k Praze. Měl na sobě černý šosák, naškrobený vysoký límec a lesklý cylindr z krtčích kůžek, památku to na otcovu svatbu. Ve slavnostním šatě chtěl poslouchati mistrovské dílo. Jako král ke korunovaci do dómu, tak kráčel Pelyněk ke své svatyni, a jeho vůle kráčela před ním a táhla jej jako krásná hvězda. Bílé obláčky ležely na nebi jako košilky na bělidle, mnohý Jan Nepomucký stál u cesty neb na mostě, lesy vítaly poutníka (ale tam doma byly přece stromy četnější, veselejší a špičatější), milý Pán Bůh se usmíval slunečním okénkem, a staré srdce školmistrovo plesalo. Desítiletí a zas desítiletí tentýž krám, zkostnatělý balast, neustálé bída a poníženost pod mocí jiného! Dnes však přetékala země radostí a svobodou. Ó blažený útěku, ty vydechnutí na volných silnicích, ty vůle, vůličko, juché! Trochu otravovaly jeho putování mraky prachu, které jako divá zvířata se proti němu hnaly a oči mu oslepovaly, a on marně před nimi držel dutou rouru svého cylindru. Těšil se jen, že na zpáteční cestě bude míti vítr za zády a nebude muset hledět do své trouby, nýbrž přehlédne si pohodlně vesnice i lučiny. Drobných měl v kapse tolik, jakoby byl vyloupil pokladničku lišinecké kapličky. Ale spokojoval se kyselým chlebem, který si nesl z domu, a když mu hladem šla úzká do tlustých, tu si říkal dobrácky: „Ale žízeň sotva budu mít, všecky vody tekou ke Praze. A tak často stával u pumpy a namáčel svůj okoralý chléb. Jen večer někde v koutku formanské hospody si dovolil nějakou hubenou polívku. Když se stmívalo, zalezl někam do sena na lučině. Než do něho vlezl, blahořečil slunci, které mu zjasňovalo a zpestřovalo cestu, blahořečil deštíku, který ji pokropil a zvlažil, blahořečil táhnoucímu oblaku, který chránil jej před přílišným úpalem. A když pak hvězdičky se dolů dívaly, tu viděly z Pelyňkovy pozemské částky jen dlouhé nohy a lesklý orosený cylindr, který stál jako věrný strážce u kupy sena. Na rozcestí se Pelyněk zřídka zmýlil.

    Někdy také laskavý forman si nechal na kousek cesty sednouti ušlého chodce, kterému se již dělaly puchýře na šlapadlech. Občas se mu zastesklo v nízké pahorkatině, nad níž se nesly jemu nesrozumitelné a jednotvárné písně českých děv. Ale pelášil a pelášil, tři celé dny, a tuhý límec na krku schlípl. Na měděnce mocných kupolí zmíral den, když Pelyněk vcházel ve stověžaté město. Neviděl královských Hradčan, neviděl velebného dómu, neviděl věží a věžiček, ani vodotrysků, které jako skleněné stromy rostly v krásných zahradách, netěšil se ani z vorů a plavců, kteří hleděli k mostu, na němž větrala socha jejich patrona sv. Jana s rezavým věncem hvězd kolem hlavy. Tím víc se však na něj smály z pekařských kotců housky a chleby, svůdná vůně vycházela z uzenářských krámů, kde muži s mocným zátylkem prodávali salámy jako stehno tlusté, z hospodských kuchyní, kolem nichž se Pelyněk plížil, lákala dopékající se pečeně, na pánvích to syčelo a praskalo a kuchtík halasil pokličkami hrnců. Žmoulaje poslední suchou kůrku a přece hladný jako krkavec, řekl si Pelyněk, že zítra  je jeho uším uchystán hod božský. Až do pozdní noci se potloukal ulicemi šlapky jej pálily od kamenů v dlažbě. Kamenné město jej plnilo hrůzou. Ó ten tichý dřevěný Lišinec tam doma! Znaveně dusala kopyta koní ulicemi a z temných koutů marně lákala školmistra neřest, o které jeho prosté srdce nemělo ani tušení.

    Konečně si ve skromné hospodě vyjednal nocleh. Sotva rozžal svíčku, aby se v komůrce porozhlédl, padl mu do ruky zápisníček, v němž měl zapsána jména všech míst a význačných hor své domoviny, každé s udáním výšky. Bylo to nemoudré, že se právě teď zahloubal do této knížečky, neboť co tiše na dně srdce spalo, stesk po domově, to se probudilo, podívalo se mu do tváře, a poznali se. Smutné odkládal své šaty, sedl si na lože a začal vysokým kantorským hlasem:

Pane, jen jedenkrát viděl bych vlast svou rád,
Šumavu zelenou, ach, tolik vzdálenou.

Bylo mu jako by již mnoho let byl v cizině a neměl se nikdy vrátit, a dojetím mu zvlhly oči. Ale také venku přede dveřmi se něco hnulo a pěvec slyšel, jak někdo jde po schodech jako by chtěl poslouchati. Nepatrná ješitnost se zachvěla v Pelyňkově hrudi. „Nejsem již mlád, ale hlas ještě mám, ten se dá slyšet“, myslel si, potřel si hrdlo a zanotil refrén tak silně jak jen dovedl, klepaje při tom prstem na ohryzek krku, aby se zvuk příjemně chvěl:

Šumava, Šumava - tam mezi horama kolébka stála má.

Zastyděl se, že svůj upřímný stesk po domově znesvětil ješitností. Pak zamknuv pečlivě dvéře a postaviv před ně ještě noční stolek, ulehl. Přepadla jej lítost, že on, dítě zelených hor, kde kosi zpívají, zapadl do pustiny neznámého města. Lítostí a únavou nemohl usnout a tak tedy naslouchal celou noc, jak si bijící hodiny s věží navzájem odpovídaly.

    Na druhý večer se octl v ozářeném prostoru, plném vznešených a naparáděných lidí. Nelakotil, koupil si lístek na řádné místo. Nyní tu seděl, zaražen cizotou neobvyklého světa. Zprava i zleva pyšnily se nádherné paní. Šíje měly obnaženy, a ačkoli se školmistr ani neodvažoval na ně se podívati, pociťoval přece jak vychází od těch sněhobílých stvoření něco oslnivého, co mu až dech zaráželo. Byly to jistě hraběnky, tak nebesky vznešené byly šatem i pohybem. A jedna měla na ušním lalůčku drahocennou perlu, že ani kapka rosy v Lišinci v ranní záři se tak netřepotá. A opojně sladká vůně ovívala ty ženy, a světa nezkušený muž ji kradmo vdechoval, cítě se při tom provinilým a hříšným, jakoby páchal opovážlivou loupež. Jeviště bylo ještě zastřeno. Dole v prostoře pro hudebníky byl teprv jediný hornista, který pečlivě prohlížel svůj nástroj. Pelyněk se chvěl očekáváním. Nyní se mu brzy v tónech otevře ono nesmrtelné dílo a oblaží jeho hladovou duši a povzbudí jej k novým snahám, aby se vrátil jako muž silný a založil a celému světu zvěstoval slávu Vlčího příkopu. Nejasně a důvěřivě očekával všecko od tohoto okamžiku. Ale dusný vzduch divadla, předchozí bezesná noc a únava dlouhé cesty začaly zákeřnými silami působiti, hladové tělo ztratilo vládu a upadlo najednou v hluboký, hluboký spánek. A zatím hučelo a kypělo dílo velikého skladatele jako hrůzokrásná bouře . ..

    Když divadelní sluha spáče vzbudil, bylo již po všem a sál byl temný a prázdný. Pelyňkův malý život zůstal bez koruny. Téže noci se rozběhl domů. Zbytek peněz mu kapsu netížil. Vítr se obrátil a vál mu zase prach do očí. Duše školmistrova byla pustá a černá. Osud jej sice nikdy nehýčkal; ale že jej takto ošidil o veliký, slavný zážitek, to bylo kruté. Ach, nejraději by se byl položil do příkopu a zemřel. Překoná kdy tuto ránu? Zmizí ona sama, jako kámen, který tak dlouho ležel na cestě a časem přece zapadne a ztratí se? Tři dny pelášil a pelášil. V Kostelanech jej farář přivítal dobře míněnou výčitkou: Učitel, který má celé obci předcházet příkladem, neměl nepatřičně odběhnout od svých povinností. Ostatně bádání o Vlčí rokli je směšné. Pověst vznikla z události, že totiž jistý lovec v noci na křižovatce nahý, lil koule, proto byl zatčen a pro čáry mečem sťat. To se ale nestalo v Lišinci, nýbrž daleko odtud, v severní Šumavě, kdesi u Domažlic před mnoha sty lety. Ostatní přídavky básně vymyslel nějaký spisovatel strašidelných povídek. Pelyněk tu stál zlomen a skroucen s cylindrem v rukou. Faráři ho bylo líto, i pravil přívětivěji, že mluví k němu jen jako přítel, že mu nyní již nemá co rozkazovati, neboť již před několika týdny vyšel od císaře zákon, kterým se církvi dozor nad školou odnímá. Pelyněk nerozuměl. Radostná pro mnohé jiné zvěsť nedotkla se srdce tak hluboce zničeného pádem svých nadějí. V Lišinci nahoře se vrhl do bílého jetele.

    Svět byl toho dne tak krásný, že se sám v sobě shlížel. Vesele a slavnostně vinuly se okraje lesa, hory se vlnily zeleně, černě, modře a stříbřitě do nekonečná, nejzazší pohoří jako z páry. Všecky barvy se skvěly na zemi a nad ní. Zlato plaše vykukovalo z letní zeleně, bílé oblaky se koupaly v modři nebes, perleťové záchvěvy hrály nade vším. Zasněně zvučela samota vzdáleným, ztraceným rohem lesním.. . Ale Pelyněk zavřel svou duši před celým světem a ležel tu ubohý, oloupený. Bylo pozdě, když vyskočil. Napadl její temný vztek. Bylo mu tak, že se z toho musel tělesně vymanit. Vzal sekeru a začal štípat dříví. Byl pozdní večer, vzdálené blýskání zvěstovalo noční bouři. Tu Pelyněk vyšel ještě jednou. Šel kolem myslivny. Jedno okno bylo osvětleno. Plaše se přiblížil k rozkřiknutému domu. V světnici seděl Pěnice na stoličce a hleděl vzhůru na supa, který tu vycpán s roztaženými křídly visel nad ním na stropě a pozvolna se otáčel. Na skříních a na prkénkách číhaly vycpané lišky, kuny, havrani. Sovy a výři natahovali své drápy a pokřivené větvičky a mosazně žluté oči strašily z tmavého kouta. Zdi byly plny parohů. Osleplá zrcadla byla rozbita a obrazy proděravěny kulkami, které mstiví pytláci v noci posílali oknem. Nehybně, jako by vykonával nějakou pobožnost, seděl Pěnice pod široce rozepjatým supem. Teprv až jeho pes venku temně zaštěkal, strhl pušku se zdi a vyběhl.

    Pelyněk kráčel dál jako náměsíčník. Měsíční srpek putoval po klikatině smrčích vrcholků k tmavým cimbuřím oblak. Nějaká větev začínala svou skřípavou samomluvu. Vlčí Příkop se otevřel jako hrdlo netvora. Zelenavé a žlutavé hvězdy pohasly, měsíc se ztratil. Slepá tma se navalila na rokli. Pelyněk tápal dál. Dnes by se byl nikdo v lese nevyznal. Slyšel potok. Padla kapka, pak druhá. Začalo pršet, Pelyněk však se dále dral nocí. „Chci !“ řekl hlasitě a měl radost nad tím krátkým ostrým slovem,jež bylo jako blesk který právě přeletěl napříč přes rokli. Ve větvích praštělo a skřípalo. Zdvihla se vichřice a déšť se valil a pronikal ubohém: muži lehkým kabátem až na zpocené tělo. Pelyněk v sobě cítil žár i mrazení. "Chci!“ to slovo jej sílilo jako opojný doušek. Nahoře zuřila bouře. Klikaté blesky osvětlovaly rokli, ukazujíce na okamžik rozkacené postavy podrážděných stromů. Těžkopádně kulhal za nimi hrom a vevaloval se do trhlin horských, kde nenalézal východu, a přehlušoval úpění zvonečku, který kdesi v dálce bezmocně zněl proti bouřce. Konečně pod hřmotícím a od blesků rozrytým nebem octl se Pelyněk na konci úžlabiny. Bouře se právě rozzuřila na nejvyšší míru. Vkloubily se do sebe pustota a řev. Nějaká sova kvílela jako zakletá duše, ostře pískal vítr kolem skály. Ve výšce to dunělo jako když se čerti žení.  A nyní, najednou, zcela blízko Pelyňkovi zcela jasně, zřetelně zazvučel lesní roh! To nebylo mámení. Bázeň před tajemným zmocnila se Pelyňka, zuby mu klepaly hrůzou, krve by se v něm byl nikdo nedořezal. Ale on přece zvolal do dunění hromu: „Samieli! Samieli!"

    Hlouběji oddechl les. Velkolepý blesk prorazil mezeru v temnotě a v jeho plameni stála tu bytost obrovská, chundelatá, zpola člověka zpola strom. „Tys tedy Samiel?“ zajektal školmistr do ticha, které náhle na okamžik nastalo. Srdce v něm děsem umíralo. „Jo, jo!“ zamručelo to ze tmy jako hrom, který daleko za horami ještě pobručívá. Tu vyskočil Pelyněk, jeho dlouhé nohy se zapletly a on padl do bažiny. Tam zůstal ležet a zavřel oči. A hrom zas rachotil jako kovová vlečka, táhnoucí se za bleskem. Za časného rána přicházel do vesnice Pěnice, nesa na zádech lišáka a pomačkaný lesní roh, na rukou pak Pelyňka v horečce se zmítajícího. Podle starého ctihodného zvyku lékaře nepovolali. Třetího dne rozžali hromničku a poslali pro kněze. Šenkýřka, která Pelyňka obsluhovala, běžela faráři až před ves naproti. „Všecky posvěcené svíčky jsme již spálili“, naříkala, „čas ubíhá, světlo se pálí, a on pořád a pořád neumřít.“ Ale kněz přece přišel pozdě. Pelyněk použil té chvilky, co je šenkýřka zanechala o samotě, aby se s tímto světem rozloučil. Ve vší skromnosti odešel na věčnou dovolenou. Zemřel prý na plíce, neboť šenkýřka tvrdila, že slyšela, jak jeho uhnilé plíce spadly. Když krátce před pohřbem přinesli rakev, shledali, že je krátká. Truhlář se mnoho nerozmýšlel, usekl nebožtíkovi nohy a přiložil je k mrtvole. Víko rakve zapadlo nad jeho smrtelným pokojným úsměvem. Ať se mu na onom světě dostane vědy o Vlčí rokli, touží-li ještě po ní. Mnoho zvonění nebylo, jenom tak jako u chudých lidí. „Jo, jo!“ mínil dumavě Pěnice, kráčející za rakví. Na Pelyňkově hrobě rozvíjí se břízka. Skoro až příliš vesele svítí nad tichým místečkem. Pán Bůh mu dej dobrou noc!
 

Biografie

     Životní příběh Hanse Watzlika se započal 16.12.1879 v na jihovýchodě Šumavy v Dolním Dvořišti, kde se narodil do rodiny místního poštmistra. Jeho otec byl později přeložen do Horních Rakous, ale pak zpět do Českých Budějovic, takže své vzdělání Hans Watzlik završil na učitelském ústavu v Budějovicích a v Praze. Pak nastupuje na různá místa na severozápadní Šumavě. Trvalým domovem se mu stalo Nýrsko, kde do roku 1924 učil na chlapecké školy. Po té nastoupil dráhu spisovatele na "volné noze" Ve své době patřil k oceňovaným autorům a některé jeho práce byly přeloženy do češtiny. Kromě povídek vydaných pod titulem Tři prózy jde například o román Jiřina a román Farář z Dornlohu, za který dostal v roce 1931 Československou státní cenu. Ze své vlastivědná práce shromáždil řadu lidových pohádek a pověstí. Část z nich se stala základem knihy Příběhy ze staré Šumavy, která se dočkala dokonce dvou vydání (1974 a 1995). Pod titulem je uveden jako autor Antonín Rausch, který cudně zamlčel, že ve většině případů je jen překladatelem a nikoliv autorem v plném slova smyslu. Podobně v roce 1997 vydaná Watzlikova kniha Stizl, skřet Šumavský je bez uvedení autora.

    Z jakých pohnutek zamlčeli novodobí čeští vydavatelé Watzlikova díla jméno autora přenechejme jejich svědomí. Přesto nás tato skutečnost odkazuje k smutné stránce života zaníceného zaníceného milovníka Šumavy Hanse Watzlika. Jeho láska k domovu nebyla dostatečně bdělá a tak Watzlik podléhal během 30-tých let stále více nacistické ideologii, což se projevuje i v jeho umělecké tvorbě. Tato osudová volba přinesla básníku nakonec tvrdý trest. Krátce po ukončení II. světové války byl zatčen a rok vězněn v Klatovech. Jelikož se osobně neangažoval v nacistickém teroru, vyhnul se tvrdším trestům, s kterými se v této pohnuté době nešetřilo. Přesto ho ale neminul smutný osud většiny původních obyvatel Šumavy. V srpnu 1946 je nucen odejít ze svého milovaného domova a 24.11.1948 umírá v Tremmelhausenu u Regensburgu.

   Na závěr si snad mohu dovolit odkázat se znovu k závěrečné povídce ze zde publikovaného souboru Pelyněk. Watzlik se svým smutným hrdinou učitelkým mládencem Pelyňkem loučí slovy: „Pán Bůh mu dej dobrou noc“
   S tímto přáním tentokrát adresovanému samotnému autorovi Pelyňkova příběhu čtěme zvláštní osudy Watzlikových hrdinů, kteří také nejsou bez chyby nebo dokonce bez viny ale přesto nejsou nikdy úplně uzavřeni milosrdenství, která nás všechny přesahuje.