Hans Watzlik, zapomenutý básník Šumavy
BĚDÁKOVSKÝ
BISKUP
Zase jednou, v purpuru jako kníže, odumřel javor a pustý
prosinec zavalil sněhem chatrče i ploty - a zas jednou zaskvělo
se léto -- a ten, kterého dolnější faráři nazývali Bědákovským
biskupem, sídlel pořád ještě v dřevěném kostelíku na Brennetu.
Bědákovský biskup! Jeho kostel neměl křížové klenby, neměl
kazatelny, neměl varhan; žádný kostelník mu neoblékal otřelý
ornát na mladá ramena a nepodával mu biretu a knihy; pryskyřice
řeřavěla v jeho kaditelnici; měděnkou zazelenalý zvonek, jediný
v šindelové vížce, musel si sám rozhoupávat - a poněvadž
bídná farka lehla od blesku popelem, spával brennetský
poustevník Wunsam přes léto v kostele. Ale radoval se ze své
chudoby jakožto z věrného následování chudého života Spasitelova
a nezáviděl řezenskému biskupovi ani zvěřiny, ani bobří pečeně
nebo dunajské štiky, pochutnávaje si na vejcích, která mu
dobrosrdečné selky pokládaly na oltář před obraz milé svaté
Kunhuty. I s tím se smířil, že kostelem nezněly varhany a zahrál
za to tu i tam píseň na své housličky. Jen že mu do toho hrubé
selské hlasy vpádaly tak drsně, že nesmělé housle přehlušeny
umlkaly a jen smyčec se hrozivě zdvihal proti shromážděným.
Příliš skrovné bylo stádečko duší, nad nímž bděla berla
Bědákovského biskupa, neboť dvorce ležely daleko od sebe
rozházeny na zelených horách. Proto také se dole v údolích
šířila lživá řeč, že Wunsamovým úřadem jest klásti oka bludičkám
na horských lučinách nebo držet duhu, která se od Brennetu
klenula k Jezerní Hoře.
Zřídka kdy přišlo procesí nebo prosebný
průvod z dědin ke svaté Kunhutě, po travnaté cestě, která od
nepaměti překračuje hory z Bavor do Čech; zřídka kdy vznášel zde
poutníček k lípové Matce Boží prosbu za šťastnou cestu, neboť
silnice dole v údolí dávno zvítězila nad horskou cestou. Ale
Wunsam zastával věrně svůj skromný úřad a hleděl aby svěřené mu
duše pěkně kráčely po stupínkách Otčenášů do nebe; modlitby z
jeho prsou stoupaly horlivě k nebi jako včely z pastvy, aby tam
budovaly Brennetským buňky za příbytky. Činil ještě více: když
chlap i ženská, museli jít shrabovat seno nebo kosit oves,
tu jim opatroval děti a vyprávěl jim biblické příběhy především
o ráji, což se v ústech poustevníka velmi podobalo pohádce o
šlarafii. Rád také hledal odpověď na tázavé volání kosovo a
nechával se potěšit prostou písní strnada, znějící jako bolestné
odříkání. Tak ži1 jako v sousedství nebes, spokojen v chudobě a
byl by snad býval stejně šťasten, i kdyby jeho zvonek se houpal
na větvi sosny a on se musel spokojiti kozími kožešinami za šat
a prázdnou studni za obydlí, jak je o mnohých bohulibých
poustevnících známo. Každý večer děkoval Bohu, že jej zavedl do
této samoty, neboť samota jest hradbou proti léčkám světa.
Jednou však zalíbilo se Pánu poslati pokušitele do zapadlého
biskupství Bědákovského. Ranní zvonění za zlatého jitra v
pozdním létě nepřilákalo dnes do kostela nikoho, neboť vše bylo
na lučinách a paloucích při otavě. Samotinký těšil se poustevník
svou tichou mší; zahrál také víc než kdy jindy, otevřel
svatostánek a dal požehnání otevřenými dveřmi světu. Vykonav
své, přistoupil k obšírné skříni, vytáhl z ní hrnec a udělal
důkladný doušek, až se mu tenký potůček kozího mléka rozběhl po
hradě na kutnu, a zakousl se do tvrdého černého chleba.
A pak, hraje na housličky, nesl svou
zbožnost do rosného jitra. Svěží horský vzduch jej pozdravil.
Tmavomodrý kalich hořce byl naplněn duhovým vínem. Nezlobil se,
když nějaká větev jej opovážlivě mrskla do boků a rušila jeho
píseň. V lese zanotil jásavé gloria a slyšel, jak varhaník vítr
se zdvihá, jak roste a zase ve vzdálených korunách zaniká. Na
okraji lesa v mlází se zastavil. S mrzutým krákáním přeletěla
vrána. Drsný ženský hlas na ni křičel: „Krá, krá, tvé hnízdo
hoří!“ načež hlas nějakého pasáka opodál rozpustile Odpovídal:
„Kačko, Kačko, tvá hlava hoří!“ Tu poustevník od svaté Kunhuty
viděla, jak dole na louce červenovlasá služka zuřivě se ohání
kosou. „Holka neposedná“, bručel. Kráčel dál podél polí, kde
lesní větve sahaly daleko na záhony ovsa, blednoucího štěstím
zrání. A když přišel tam, kde hustý les jedlový přecházel v háj
míchaný tu zmocnil se ho duch věčné radosti Boží, a on, jako jíž
častěji, začal kázat stromům. Nikdy mu nestačili
venkované, jejichž ustaraná čela se brzy skláněla k spánku na
lavice. když jim otvíral svou bohonadšenou duši. A jako se nad
Brennetem sbírají pramínky, než se proudem rozběhnou dolů, tak
se zasa jednou v srdci Bědákovského biskupa nashromáždily
myšlenky a obrazy, které jej svým prastarým kouzlem tísnily a
toužily po posluchačích a věřících v této samotě. Proto si na.
šel onu zelenou a naslouchající obec, která rostla na horách,
všemu věřící zástup dětí: stromky a keře. Šedivý kámen učinil
kazatelnou a již se usmíval na lesní výrostky a odkašlal. Z
hlubokých, jedlemi zarostlých prohlubní lesních vystupoval kouř
z milníků, něžně modrý přerůstal nejvyšší vrcholky a Jezerní
hora stála naproti, velká a statná, jako pravý nosič nebe.
"Břízko a lísko, jasane a sosno a vy všichni ostnatí, listnatí i
jehličnatí! Poslyšte jedno slovíčko! Přináším vám dobrou zvěst.
Když milý náš Pán Ježíš dlel ještě na zemi, tu říkal svým
apoštolům: "Strom, který nenese ovoce, bude vyťat a 'hozen do
ohně."
Tu se mnohé stromy, které před tím vesel
nesly hlavy ve své nevinnosti, zarmoutili a zmlkly. Když pak Pán
jednou zcela sám kráčel horkou silnicí a slunce nad ním pálilo a
nohy měl zraněny tvrdou cestou” tu musel odpočinout pod dvěma
stromy, jedinými které bylo vidět v celém okolí. A tu najednou
začne nad ním jeden strom mluvit: „Pane“, povídá, „v máji jsem
svou korunu zdvihal k nebi jako bělostný zázrak. Ale v noci
přišla bouře, rozlámala mi větve a odrala květ a rozházela jej
do všech končin světa. Můj květ byl marný. Sekera mne skácí,
pila mne rozřeže, oheň stráví.“ Tu usmál se Spasitel: „Co se
staráš, malomyslné stvoření? Stál jsi plný květu - buď tedy
požehnán!“ Pokorně mluvil nyní strom druhý: „Pane, pohleď na
mne! Pln snů vyrazil jsem z temné země a s toužebností jsem
čekal na onu chvíli, až má koruna bude moci dáti stín poutníku,
táhnoucímu po silnici. - Jsem chud, uvadlý, mého listí je málo,
nikdy jsem nekvetl, nikdy má halouzka neměla plodu. Jsem tak
smuten. Proč jsi právě mne zavrhl, Kriste, ty věrný a pomocný ?“
Tu zaplakal Mistr hlasitě. „Ubohý bratře“ je mi líto mého
slova!“ A jak tak zdvihá ruce k stromu, tu zachvěje stromem
bázeň i rozkoš a tisíc růží vyrazí z jeho větví jako nebeské
plameny.“ Hluboce oddychuje, sestoupil kazatel s kamene a vmísil
se mezi poslouchající. "Jak radostně tu stojíte, moji zelení
přátelé v letním vedru i při padání listí! Neboť vy máte
za útěchu, že žádná smrt neusmrcuje a že my, kteří stojíme
na drsné hořem máme blízko k pomocným rukám Božím." Na kamenitém
srázu, jehož suť se třpytila tisícem malounkých sluncí, stál
šípek obsypaný šarlatovými plody. "Ty se pyšníš na
třpytném kamenitém vršku jako na kazatelně, bohatě ozdoben, prvý
příbytek Boha. By ano, nyní chápu, proč Hospodin se ukázal v
hořícím keři." Obrátil se k břízce. Stříbrný vzduch vanul
kolem líbezného zeleného stromečku. „A ty, celá orosená, ve své
pokoře a čistotě, bílá jeptiško!" A políbil její stříbrnou kůru
a kráčel dál, hraje na housličkách svou zamilovanou písničku:
"Tři růže Bohu na čel, však nejkrásnější láska."
Závojem páry se zahalovaly dálné výšiny; svět
se modral a zelenal. Babí léto poletovalo a spřádalo skvoucí
můstky s keře na keř. Pod osamělým bukem hekal v trávě a
mateřídoušce starý chlap, se zaječím ocáskem na odřeném
klobouku, natahuje dřevěně krk. Nevlídně vrčel do poustevníkovy
hry. „Setsakrment, ten šumaří místo aby mi pomáhal vzývat všecky
svaté. Wunsam se zastavil. „Co tě zas trápí, Absalone ?“ „Jen
kdybych mohl vyskočit ze své staré kůže“, skučel ten v
mateřídoušce, „je babsky vráskovitá, ale boláky na ní rostou
jako lískové ořechy. - Tu, podívej se, tu sedí nežit na krku!
Všecky svaté vzývám, ale nic nepomáhá. Nejraděj bych ležel na
prkně. Set prach milion, ať mne čert!“ „Neklň, jak katův
pacholek!“ napomínal poustevník. „A kdybys mne zavřel do svého
tabernáklu toho sakrování nenechám. - Ale já vím, co je toho
příčinou, že musím mít nežit na krku jako očistcový oheň.“
Trpitel rozevřel dlaň a ukázal kostěnou krychličku. „Ano,
Absalone, kostky, karty, klení, to je ti nejmilejší, pokyvoval
Wunsam. „Ta kostka má stejnou cenu jako tolar, u něhož se líhnou
jiné“, pokračoval Absalon' ”Když jsem ještě tloukl na buben s
Mansfeld skými u Prachatic, ukradl jsem tu kostku svému
obrstovi. Měl divoké jméno, nelekej se poustevníče, jmenoval se
Wolf Teufel - to je rohatý." „Nevzpomínej vlka, vyrazí z houště“
napomínal farář. „Je to kouzelná kostka“, vyprávěl bývalý
bubeník. „Hoď kam hoď, na buben nebo na babskou kůži, na svůj
misál nebo čertu na břicho, vždy bude šest ok nahoře. Aby mi
nikdo nevzal, nosil jsem ji v hubě a naučil jsem se s ní žrát a
chlastat.“ „Mohl ses snadno udávit.“ „Však by se to bylo
kolikrát stalo, byl jsem již ve tváři modrý, ale vždy jsem ji
šťastně z hrdla vyplivl.“ „Ale kde máš, Absalone, truhly peněz,
které jsi musel tou kostkou vyhrát? Jsi přece právě tak nuzný
jako Bědákovský biskup“. „Setsakrment!“ bouřil stařík, „štěstí
mi ta kostka přinášela zlodějské, nemohl jsem prohrát, čerta
bych byl obehrál o jeho rohy. Ale vše zase se rozplynulo, jako
když vítr foukne do popela.“ „A ty myslíš, že ta kostka je
příčinou, že se ti krk křiví a je plný boláků. "Pane Bože na
oblacích, ty trestáš těžce! Strašně to pálí a tlačí a kouše,
jakoby kůže byla napjata na buben! - Prach milion, pověsím se
jako ten židovský král Absolon!“ S nářkem sahal stařík po
hnisavém boláku, s nářkem však odtáhl křivý prst.
Poustevník se k němu soucitně sklonil. „Nu,
půjč mi tu kouzelnou kostku, já s ní nad kropenkou promluvím pár
latinských slov.“ „Ano, to udělej, prosím tě! Ale přines mi ji
ještě dnes zpět!“ A stařík, spouštěje kostku do posvěcené ruky,
vydechl: „Zdá se mi, že ten neřád již povoluje!“ Cestou domů
přišel Wunsam k lučině. Polovic jí bylo již pokoseno a kosa
ležela klidně, takřka nasycená, u pramene. Zvědavého
poustevníčka to lákalo, aby tam usedl do trávy. „Nu, tak tedy ve
jménu Otce i Syna i Ducha svatého, zkusím ta kouzla.“ Hodil
kostku aspoň stokrát a vždy se na něj dívalo neblahých šest ok.
Házel napřed na trávníka Pak na svou kutnu, konečně do studánky,
a tam kostka plavala, šest ok majíc nahoře. Potřásaje hlavou
natáhl se Wunsam na slunci ohmatávaje a potěžkávaje kouzelnou
kostku. Přiletěl veliký čmelák a bzučel kolem něho, tajemně jako
vědma - pak sklesla mu víčka a on snil směšný sen. Zdálo se mu,
že se kouzelnou kostkou stal velkým boháčem, takže na místo
kostelíčka Svaté Kunhuty vyrostl nádherný dóm z kvádrů a v tom
dómě stal on sám, s infulou na hlavě a s berlou, řezanou z
buvolího rohu. Na fialovém ornátě se skvělí zlatí nohové a
holubice. Oblaka kadidla se vznášela, zvony zněly těžkými
stříbrnými zvuky kolem Brennetu - a gótickou branou za zpěvu
žalmů vcházely pokorné břízy a vznešené jedle, bohonadšené buky,
lísky a jalovce - a všecky měly ve vlasech svá zvučná hnízda - a
konečně v růžích planoucí keř šípkový. Hučely stříbrné píšťaly
varhan a Bědákovský biskup stál u oltáře a pozdravoval rukou,
brokátem oděnou, a smál se radostně a hlasitě - a probudil se,
jak mu v uších znělo, a slyšel svůj smích.
Slunce stálo vysoko. Kousek dál k mladému
lesu, co by zajíc několikrát poskočil, stál šípkový keř v
plamenech a červenovlasá Kačka klečela před ním. Rozběhl se k
ní, až tak mu kutna lítala - Chytil jsem tě - při činu! -- Co to
- děláš - za pochodeň? -- Udělal ti - něco -- ten šípek?“
vyčítal sotva dechu popadaje. Kačka ukazovala, aby mlčel:
"Čekám, až bude Bůh stát v keři.“ „Bůh v keři?“ divil se
Wunsam. „Blázníš? Zdá se ti něco ?“ „Tys to sám dnes ráno tuto
kázal, poustevníče!“ „Skutečně“, vzpomněl si a začervenal se,
„Ale milá Kačko, Pán Bůh teď nemá moc času pro nás na Brennetu.
Dále v kraji je ukrutná válka, tu má obě ruce plny práce, musí
mnoho bídy napravovat a nemůže sestoupit do ledajakého kře,
který ty zapálíš. - Či myslíš, že proto přijdeš do nebe?“ „Ráda
bych tam přímo jako po šňůře“, zubila se červenovlasá. "Proto se
ti chci napřed vyzpovídat, co mi na srdci tlačí." "Zpovědnice je
v kostele", odbýval ji. Kázal jsi dnes tuto, můžeš i trochu
zpovídat tu u té sosny.“Cože ? U sosny? Mám na ni vylézt a
roztrhat kutnu a shora ti naslouchat?“ Ale jeho dobrota již jej
naklonila, vyplnit zbožné přání -- i posadil se pod sosnu,
housličky drže Pečlivě mezi sebou a kajícnicí. Hluboko pod nimi
Královský les, nad ním ční Jezerní hora a v dálce kopce
Burgštalské jako modrá pára. Slunce a mlčení. . .
Slavnostně neslo se kolem babí léto. "Slyšíš,
nyní dýchá Bůh!“ Zdvihl ukazováček a dívka seděla tiše na
patách, až vítr zaševelil rozpustile vrcholky stromů. „Ty nám do
toho nic nemluv!“, hrozil žertovně zdviženým ukazováčkem
zpovědník vzhůru do jehličí. Pak obrátil se tázavě ke kajícnici,
která zatím odsunula housle a tlačila se k němu blíž; a najednou
mu bylo nějak úzko před jejíma jasnýma, hořícíma očima, ba pojal
jej strach, co asi uslyší z těch rtů, jeřabinám podobných. Ty se
nyní pozvolna otevíraly. „Veselá a smutná mohu býti zároveň,
svatý poustevníku.“ „Svatý nejsem“, bránil se. „Ale prosím tě,
netlač se tak na mne, já slyším, nejsem hluchý.“ Ale hlava s
rezatými copy se nakláněla stále blíž, tak že poustevník se před
ní musel na křivo uhýbati. Zase zaševelil větřík v jehličí a
zpověď zase začala. "Ty bez toho víš, že tě mám ráda!" "Ale jdi,
přestaň!", vyrazilo ulekaně z jeho úst. Ale ona mu ohrnula
rukáv. „ Hlehle, jak pod hrubou kutnou je kůže bílá!“ „Co je ti
po mé kůži?! To zpověď, ty holka hříšná, zlá! Tvá řeč zaplaší
Boha!" Ale v jeho hněvivé rozhorlenosti skrývalo se jakési
váhání - a stud jej pojal před milou břízkou, kterou nedávno
políbil, před stromy a před šípkovým keřem, který bez hlesu
shoříval. Co by Otčenáš vyříkal seděli ti dva mlčky proti sobě.
Až ona začala drsným, nejistým hlasem: „Tři růže Bohu na čele,
však nejkrásnější láska.“ A v okamžiku skryla červenou hlavu na
jeho prsou a vzlykala: „Oškubat a upéci mne můžeš!“ „Ale co je
ti jen ? Proč pláčeš ? koktal V bez mocném zmatku. „Pusť mne,
Pán Bůh by se mohl ze kře dívat!“ „Pán Bůh nemá kdy pro nás na
Brennetu“, smála se a dala mu mlaskavou hubičku na ústa. Tu
zdvihnuv kutnu až nad kolena, skákal přes keříky a strašně
rychle ubíhal odtud. S nářkem, že milostné její nástrahy se
minuly s účinkem, stála dívka před dohořívajícím šípkem: „Milý
ty můj Bože, proč právě na mé kůži musí růst červené chlupy!"
Rostoucí měsíc spěchal přes Brennet, spouštěl
své šalebné sítě na lesní klenby i horské palouky, zbělil
osamělé dvorce, ozářil cestičky a nahlížel do zpurných tváří
spících selských dětí. Vtiskl i do domácnosti Bědákovského
biskupa, protahuje se úzkými otvory a postýlaje si cestu
stříbrem. Navštívil zpuchřelé obrazy svatých, napil se z
kropenky a přikradl se k hnědé hlavě spícího, který se třpytným
tím dotknutím probudil. Wunsam seděl ve zpovědnici, rozvilinami
zdobené, v moci snu, který byl pestře znetvořeným odleskem dne.
Vyvstávaly před ním zjevy, pozdržely se a zas se rozplývaly, až
konečně se jasně a zřetelně před ním rýsoval jeho dóm, se
zvonicí až Pánu Bohu pod nos, s růžicí nad portálem, jejímž
pestrobarevným sklem proudilo zázračné světlo. Ale tu se spáč
probudil, a když se vzpamatoval a rozhlédl po své domácností, to
bylo mu pojednou líto této rozmilé, měsícem zalité poustevny,
který by měl ustoupit pyšné stavbě kamenné. Jak přívětivým a
útulným byl tento prostor, jehož mocným trámovím nepronikla
nikdy žádná zášť a žádná touha nenesla se z něho do světa! V
lampě řeřavěl rubín věčného světla, pozlacená křídla bleskotala
v záři měsíčné - svatá Kunhuta na oltářním obraze zdvihala k
přísaze dlouhou ruku a její císařský manžel hleděl pánovitě do
prostory kostela. I když venku sýček a výr houkali jako
rozjaření opilci a veškerá strašidelnost horské noci se
rozpoutávala a dole v nížinách rozkoše i bolesti světa se
vybíjely - zde v dřevěném kostelíku seděl člověk, ukrytý všemu,
takřka na hranicích nebe. Cítil právě, že zas se blíží růžový
obláček a chtěl se do něho zabalit, když někdo zlehka zaklepal
na dveře.
Wunsam vyskočil. Onemocněl někdo těžce v
Brennetu a žádá si teď v noci zaopatřen býti Tělem Kristovým?
Žádá si útěchy utrápené srdce ? Chce se zbloudilý zeptat na
pravou cestu? Nebo . . .? Měj se na pozoru, Bědákovský biskupe
neotvírej! - Ten, jenž venku stál, jiskřil nezkrotnýma očima pod
širokým opeřeným jezdeckým kloboukem, krajkový obojek svítil se
mu kolem krku a zpod červeného pláště sahala bledá ruka na koš
šavle. Pátravě hleděl otevřenými dveřmi do posvěcené prostory a
řekl zdvořile: „Promiňte, pokládal jsem ten dům za venkovskou
krčmu, když okna ještě v tak pozdní hodinu září." Poustevník
odpověděl: „Budiž to přičteno zmateným nynějším poměrům, že
někdo pokládá kostel za dům šenkýřův. A marně se u nás ptáte po
opojných nápojích. Brennetští pijí jen bohumilý nápoj, který
prýští z pramene. Jste-li však unaven a žádáte si noclehu
vítám Vás v tomto poutnickém domě, kde Bůh jest hostitelem.“
Váhavě přešel cizinec přes práh, jeho ostruha drnčela. „Ale vy
kulháte!“ poznamenal Wunsam s účastí. „Poranil jste se?“ „Spadl
jsem“, řekl ten v červeném plášti, nakrucuje si knír k statnému
orlímu nosu. "Jsem voják, obrist. Na silnici v údolí mne sedláci
oddělili od mých jezdců, má kobyla zdechla v lese, já sám jsem
se tu zatoulal na ten vrch.“ Pane obriste, vezměte za vděk tím,
co vám může nabídnout Bědákovský biskup, přístřeším a kouskem
chleba.“ Vy jste Bědákovský biskup? Aj, to jest podivná
důstojnost!“ "To jméno mi dal kostelník tam dole. - Ale vy jste
unaven, přinesu Vám zhlavec, je v něm sice jen listí-" "A nechte
všeho, pane biskupe,“ odmítal jezdec, „Má krev je pobouřena, to
dnes neusnu. Ale dovolte mi, prohlídnout si vaší residenci.“
Wunsam přikývl.
Cizinec hodil klobouk a palaš na lavici a
kulhal ke skříni, která stála ze široka v měsíčním světle u zdi.
Visely vedle ní dva staré dřevoryty. „Ejhle, svatý písař! Ten
sídlí také tak v samotě, jako vy, jenže se mu u nohou vrtí lev.“
»Já bych si již troufal“, odpověděl Wunsam, „zkrotiti si
neustálou modlitbou nějakého medvěda. Však svatý Wolfgang, který
dole v Zelené stojí na oltáři, zbožným slovem přinutil samého
ďábla, že mu svážel kamení ke stavbě kostela.“ „Vy máte nějaké
vědomosti o mistru Rohatém. Snad jste jej dokonce i viděl, ne ?“
tázaly se tenké rty posměšně. Pak se zahleděl na druhý obrázek:
„A kdo je tento zde? S holou lebkou, s hustou bradou, šavlisko
tahá z pochvy, uši utíná! Oh ty ozbrojený ženče, Svatý Petře, ty
by ses hodil jízdnému vojákovi!“ Pak ohmatal chudý ornát,
přičichl ke konvičkám a kaditelnici, vytáhl kropáč a zvonek a
listoval v mešní knize. Pytlík byl bez zvonečku a roztržen.
Strčil do díry prst a povídá: "Tu se neudrží ani vindra." „Myši
jej prožraly, usmál se poustevník, „nemají tu moc lepšího; A
zvoneček jsem dal zdola pasáčkovi, ten z něho má nesmírnou
radost a nosí jej stále na krku.“ V koutě skříně se něco
zlověstně zajiskřilo, „Hola, co tam ten měsíček zpouzí?“ hřmotil
obrist. „Džbán s víčkem? Aj, aj, já myslel, že Brennetští pijí
jen Boží vodičku a zatím se tam jiskří zelené víno, INFUNDE,
FRATER!“ To je můj džbán na vodu a je prázdný, jen měsíc v něm
tak podivně hrá.“ „Vy upřete čertu ocas. - Což nemáte mešní
víno?“ „Kostelník zdola mi měl mešní víno přinést“, řekl Wunsam,
„ale na vydrané cestě upadl a rozlil.“ Džbán ve skříni však
jiskřil stále víc, jakoby si v něm světlušky hrály, a obrist po
něm sáhl a odklopil cínové víko: perlivé víno z něho zavonělo.
Tu se Boží muž hrozně ulekl a zakoktal: „Tu jde něco křivým
pořádkem! Pane vy jste kouzelník, černokněžník. - Opravdu nevím,
odkud to víno. - Vy se smějete? Nevěříte? A já bych na svědectví
své neviny mohl kráčet po žhavém železe jako svatá Kunhuta tam
oltáři!“ Je to jen měsíční svit, zbožný bratře! Měsíc je ten
kouzelník a klame vás“, upokojoval jej cizinec, strkaje mu džbán
pod nos. Byl prázdný.
Wunsam zmateně kroutil hlavou. Podivný host
zašilhal na oltářní obraz, nějž poustevník ukazoval. Zlatokřídlá
andělská pacholata seděla kolem prostomyslné malby. Císařovna
Kunhuta stála tu v modrém, hvězdami zdobeném plášti, který s ní
nejapně splýval a u nohou se vlnovitě zdouval. Rozhorleně
dokazujíc svou nevinu, kladla levou ruku na srdce a pravici
zdvihala k přísaze. Ale její růžová selská tvářička se usmívala
a nepodařený nos z toho úsměvu vyrážel jako zobák. Před ní seděl
a ošklivě se ušklíbal kat bez kabátu a jeho kleště jí na cestu
kladly rozžhavenou radlici. A císař Jindřich v hermelínu seděl
na trůně pod baldachýnem, drže prkenně v ruce říšské jablko a
jeho oči hleděly přes ohňovou zkoušku vyjeveně do prázdna.
Obrist posměšně ukázal na velký noc svaté. To rozzlobilo
kouzelníka a on řekl: Nos je zcela dobře, nemůže být lépe. Kačka
také nemá hezčí nos. „Kačka?“ píchl jezdec očima.„Kačka" Kdo je
to? Ó ty poustevníku brennetský!“ Zvážněl zas, a přehlížeje
jediným pohledem celou chudobu kostelíka, řekl: „Sídla
Bědákovského biskupa je chudě zařízeno!“ Ale ten se bránil: „A
přece mnohý sem na ten kopec přišel, kulhaje o berlích a byl
uzdraven silou tohoto obrazu a odbíhal odtud jako jelen!“ A
sáhnuv po housličkách, které tu ležely v lavici, zahrál prostý,
zbožný nápěv staré poutní písně. „Svou hrou roztancuješ Boha“,
přikyvoval cizinec. „Mé umění je však jiné.“
Vzal uprostřed hry Wunsamovi housle a sedl si
do zpovědnice. A poněvadž jedna struna byla přetržena, sáhl
červenajícímu se poustevníkovi na kutnu, vzal odtud rezatý
ženský vlas a natáhl jej přes kobylku. „Teď poslouchej,
Bědákovský biskupe, co ti zahraji!" Držel housle v pravici a
levici vedl smyčec. Stříbrné jiskřičky vyskočily z rezatého
vlasu a nádhera písně odvedla duši uneseného posluchače z těla a
vrhla ji do víru snů, do hlučných bitev, na hřbet královsky
osedlaných koní, před stkvoucí oltáře, do horečných vášní a do
ráje nadměrného lidského štěstí - a nikdy netušená přání
rozkvetla zlatými okolíky v jeho proměněné duši. „Utec odtud,
Bědákovský biskupe!" muž jako jedle, tvá prsa jsou široká, srdce
nebojácné. - Včera jsem viděl Tillyho, ten se také měl stát
mnichem, ale je teď největším generalissimem křesťanstva, péro
mu vlaje na klobouku, jezdí na šedivém hřebci a vede za sebou
tisíce bojovníků. Svět se před ním třese, z pevností kacířů se
kouří. - Nechtěl by ses také stát rejtarským biskupem ?“ Úlek
slízal všecku červeň s Wunsamových tváří a on se ptal, těžce
oddechuje: „Kdo jsi ?“ „Co se ptáš? Znáš mne již. Jsem - ďábel!“
Poustevník odskočil jako před vyceněnými zuby psa. Vlasy se mu
ježily. „A to se opovažuješ do mého kostela ?“ „Pokoušel jsem
již větší siláky“, řekl hudec, pošilhávaje po kříži na oltáři.
„Ale zastři tam toho, nemohu se na něj podívat!“ „Nezastru,
nabyl bys moci nade mnou!“ „Bojíš se mne již ?“ Wunsam se
pokřižoval a čichal do vzduchu načež pekelný rotmistr se
ušklíbl: „Ach - já nesmrdím!“. A zase začal vlas pod
smyčcem zpívat.
Zakřičel na něj Wunsam: „Táhni mi odtud, ty
opice Boha! Svou kejklířskou písní mne neomámíš, marně jsou
svody světa!“ Housle však staly se nyvým slavíkem lkaly a líbaly
a omámenému poustevníkovi bylo nejinak než jakoby lítal vzduchem
daleko od tichého Brennetu a ze země po něm lapaly svůdné ruce.
Venku, Bědákovský biskupe, tam je svět! Tam čekají sladké ženy,
ženy s horkýma modrýma očima, štěstím pojdeš, když se na tebe
podívají. Za bílé ruce je chopíš, měkké, láskou vroucí rty budeš
líbat, slyšíš, ubožáku - měkké rty. . .“ Wunsam zdvihl ruce. „Ó
Pane, bij mne, pal a řež mne, ať pronásledování se na mne snese
a přepadne mne, jen mne ozbroj proti lstivým nástrahám pekla!
Svatí mučedníci, kteří jste byli ukamenováni a rozpolceni,
stůjte při mně! Svatý Petře, pomoz mi, pomoz, svatá Kunhuto!“
Hudec přehodil nohy přes sebe. Tóny počali zníti jako mohutné
varhany. „Nuzné a holé je zde vše, Bědákovský biskupe! To je dům
Boží? To je psí bouda. Červ hlodá v nejapných modlách. Ten hrnec
na věží rzí, rzí tvá monstrance, rzíš i ty. Tvá žebrácká kutna
se třepí. Ani šiška, kterou najdeš v lese není tvá. Zarzíš zde,
poustevníče! - Venku ve světě však můžeš zápasit a stoupat výš.
Solnohradský arcibiskup má zámky z červeného mramoru - kopule
pražských chrámů září -vysoko ční dóm, kamenný dóm v Řeznu! -
Pomysli jen, varhany, znějící mile jako vánky jara, burácející
jako hrom; pomysli jen na hluboký hlas zvonu! - Venku budeš jako
biskup trůnit v mramorových palácích! Či chceš být papežem . .
.? Nic nemožného! Říme, vzhůru, volej! Na tvář se vrhněte,
národové země! Přichází Wunsam, kněžští králové klekají kolem
něho, z Bědákovského biskupa stal se, došed trojí koruny,
správce Boží říše na zemi!“
Poustevníkovi se pletly smysly. V největší
úzkosti sepjal ruce ke kříži a křičel: „Shlédni přec na mne,
hlavo trním korunovaná, pomoz mi přece, Synu Boží, Bože sám,
jehož síla krotí bouř na horách, jehož vůle vyzdvihla Brennet z
hloubi! Nenech mne klesnout a zhynout Kriste! Kriste!“ Tímto
silným jménem byla moc zloduchova zlomena. Zaskřípěl zuby,
jakoby měl v hubě kamení. Pustil housle a belhal se omráčen ke
dveřím. Daleko, daleko asi již dnes putoval, těžký a unavený byl
jeho krok - a dveře se mu otvíraly do cizí noci. Ale
poustevníče, co děláš? Nesmí se hostit ten, kterého
kletbou stihl Bůh! - Ale on je bez přístřešku! A v zmateném
světle měsíce nenajde cestu přes horu... Wunsam již jej dohonil.
:Můj zavržený bratře z pekla, zůstaň je a odpočiň si! Hle,
přehodím ornát přes Ukřižovaného, já vím, že se na mne za to
hněvat nebude." Tváří posměškem zkřivenou vrátil se cizinec,
hodil na dlažbu plášť a sedl si na něj. „Hrát na housle nemám,
ty mrzutý poustevníče, tedy si se mnou hoď kostky!" „Nemám oč,
nemám nic." „Máš, co já potřebuji..” oči protivníkovy se
zamhlily jako bobule rulíku - "tvou duši!" Děsivě zahučelo
kostelem po těchto slovech, takže poustevníčkovi běhal mráz po
zádech. Trámy měsíčního světla, vnikající otvory do kostela, se
zakymácely, zdvižená pravice svaté Kunhuty se třásla, kat se
tvářil příšerně císař koulel sovíma očima. Kostel se roztočil
jako kolo, vše hmotné se proměnilo v horečnou vidinu. "Nuže?" Tu
připadla poustevníčkovi na mysl čarovná kostka, na níž po
zpovědi u zelené šumící borovice úplně byl zapomněl - a ohromná
myšlenka mu hrozila lebku roztrhnouti. "Hodím si!" vyrazil ze
sebe.
Pokušitel byl na okamžik omráčen, ale pak se
do vousů potutelně zasmál. Klika u pekla nezrezaví. - Ale dlouho
ses právě nevzpíral. Wunsame !“ „Hodím si“ „Vyhrám-li já“,
našeptával zlý skoro něžně, „budeš u mne mít pěkné místečko,
biskupe, budeš státi jako vrátný před branou pekla tak jako Petr
tam na nebi. Ale když kostka padne tobě - co budu povinen já?
Chceš mísu pečené duhy? Mám ti svážet kamení na tvůj dóm, či
přivézt ti Kačku na trakáčku '?“ Brennetský poustevník odpověděl
vážně: „Já dávám všanc svou duši - a ty dáš taky svou!“ Zaraženě
zašilhal na něj protivník, škrabal se za ušima a odkašlával v
rozpacích. „Takovou sázku ode mne ještě nikdo nežádal,
kněžourku. Zlato, kadidlo, ženy -- ano, to tisíckrát, ale mou
duši ještě nikdy." Ale hráčská vášeň zvítězila u knížete temnot
nad rozvahou. A jak se zdá, byl na to hrd, že zavržený jeho duch
našel někoho, komu by byl žádoucí - i vyňal z kapsy kostku,
potřepal jí v přehršlí a hodil v měsíčním svitu. „Platí !“
Kostka ukázala jediné oko. Poustevník hbitě přiklekl a hodil
svou kouzelnou kostku. Šest ok. Beze slova, s vytřeštěnýma očima
seděl tu poražený, Wunsana však mu nastavil ke knírům džbán s
poklicí a zakřičel: „Sem s duší! Tu sešklebil ďábel tvář jakoby
se byl žluči napil, zatřásl se mocně, zežloutl jako vosk a
vyplivnul konečně do džbánu zelený plamínek. S břinkotem zapadlo
cínové víčko. Když pak Wunsam marně byl ještě hledal, má-li
mrtvý na čele růžky, zatáhl sinavě zelenou mrtvolu za oltář. Pak
zamával jako opojený džbánem. Satan v pasti! Zapadnou na věky
brány pekla! Hřích zmizí ze světa, neboť není pokušitele;
pekelný tanec dlouhé války skončen! Bude všady klid jako na
lučinách Brennetu!
A Bědákovský biskup odhalil zase kříž, padl
na kolena a zanotil silné Te Deum. Ďáblova duše pak kňuěela ve
džbánku jako štěně. -- Ďábel je mrtev, zítra bude jeho mrcha
zahrabána na plané louce, bludička ať nad tím hrobem svítí! Ale
jak to bude potom na světě? Poustevníkův prozíravý duch to
tušil. Než nastane nastane tisíciletá říše pokoje,musí stará
vina s lítostí a sebeobžalobou volat o odpuštění. Ba ano, brzy
rozevrou bránu kostelní a přihrnou se: sedlák z Brennetu, z
Kreuzberku, klnoucí Absalon, ženy, pacholci dívky i děti,
všichni bílí jako rubáš, všichni zkroušení a s duší dojatou „Co
chcete ?“ otáže se poustevník. „Zpovídat se chceme, hříchů se
zprostit!“ - „Vina nás tíží!“ -- „Jsem jako v peci ohnivé!“ --
„Nechceme v hříších na onen svět!“ tak budou křičet, prosit a
plakat. Biskup je uklidní. „Buďte jen ticho! Jeden po druhém
přistupujte k zpovědnici!“ Ale z nich bude volat síla lítosti,
jakoby tu již byl soudný den. „Hlasitě se chceme vyznávat,
všichni ať to slyší!“ - „Já jedu se žebřiňákem hříchů do pekla!“
-- „Trestej a bičuj mne, umučený Bože!“ - „Spasiteli, ať mi
třeba dobytek pojde jen duši zachraň!“ - A bubeník Absalon
přiskáče na svých ztuhlých hnátech, chopí se kostky, která leží
tamhle na zemi, a kousne do ní, až žluté zuby uletí a krev mu z
huby vystřikne. Hříšky malých dětí budou jako modré vlaštovky
lítat od okna k oknu a naposled zavolá asi jedna z nejzazšího
koutka: „Já mám největší hřích, já jsem dala Brennetském
poustevníkovi hubičku!“ Tak hrozně si maloval Wunsam lítost své
obce, že mu až skoro líto bylo, že připravil ďábla o život. A
když se chtěl vposlouchati do vlastního srdce, co tam se asi
děje, tu tloukl někdo zuřivě pěstí na dveře.
Měsíc se ulekl a rychle vytáhl okny své bílé
žebříky, takže se v kostele setmělo. "Přicházejí!" Odhodlaně
vzal Wunsam kříž a kráčel ke dveřím. „Kdo je ten kajícník, jenž
si žádá vstoupit? „Já to jsem, poustevníče!“ Wunsam uskočil,
bylť to hlas Kačky. - Že ta pojala tak brzy lítost a
skroušenost! „Co chceš ?“ „Chci dovnitř!“ „Čekej venku, až
přijdou ostatní! Zpovídej se zatím klíčovou dírkou!" Jiný nikdo
nepřijde - a zpovídat se již nechci!" "Co, ty se nechceš
zpovídat - teď, kdy je ďábel mrtev?" "Co pleteš? Absolon je
mrtev, pověsil se. Na buku, kdy vždy sedal, kymácí jím vítr. Máš
hned přijít vzkazuje ti sedlák." "Nelži holka! To nemůže být,
ďábla již není a nic špatného se již nemůže ve světě stát."
"Nelhu! Je ještě teplý a jazyk mu visí až na břicho." "Znám tě
již, chceš se jen dostat přede dveře, darebnice! Nepřítel umřel
-- ale u tebe tak brzy neskončí, do tebe pevně zaťal drápy!“
„Ach, já to vím, červené peklo mi plápolá z lebky, o jej, o
jej!“ začala bolestně venku výti. Tu se mu jí zželelo;
zapomínaje na strach a opatrnost, vyšel ven. „Vždyť jsou zcela
hezké, tvé vlasy! Hleď, já se jich neštítím“, a pohladil mírně a
plaše její červené vlasy a opovážlivá holka stála tiše, tušíc
čistotu této útěchy a slitovnost, která se rozdávala jako milé
slunce. Měsíc zašel. Ztrnule trčel do noci les. Tvary všech věcí
byly zvětralé, jen tam vysoko otvírala se zářivá klenotnice
nebeská. Spěchali vlhkými travnatými pěšinami. Wunsamovo srdce
se svými náhle probuzené otázkami se podobalo vranímu hnízdu do
něhož vpadl luňák. Bylo dobře, usmrtit ďábla? Lidé bez pokušení!
--
Nyní porostou svatí jako houby po vlahém
dešti. Jak se dřív musel člověk přičinit a zasloužit si plamínek
svatozáře, která nyní poroste každému sama jako vlasy na hlavě!
Ctnost se má osvědčit v nárazech světa. Ale tobě, brennetský
poustevníku, zda tobě od jakživa nebylo tak snadno žíti svatě -
daleko do hříšného světa - na tvé zapadlé hoře? A co jsi
učinil, abys byl jednou světlým obyvatelem říše Boží a
zasloužil si od Pána úsměv a stisk ruky? Měla tvá práce tolik
ceny? A Wunsamovi bylo jakoby slyšel horské sedláky chrápat v
kostelní lavici a sebe viděl nečinně stát pod lesními stromy a
kázat jim marné pohádky - a u srdce mu bylo těžko. - Z
chuchvalce lidí u buku praskalo Absalonovo klení. „Prach set
milion! Proč jste mne nenechali viset? Nebeská vojska mi již
bubnovala na přivítanou. Ale to vám pravím, bude-li mne ještě
nežit tak škrtit, najdu si již větev, kde se klidně zhoupnu.“
Wunsam vkročil mezi Brennetské. „Nebudeš si již zoufat,
Absalone! -- A vy, muži slyšte! Nikdo z vás se již nedopustí
hříchu, neboť dnes v noci dodělal ďábel.“ Dívali se na něj jako
na pomateného. A jeden opatrný hlas mu odvětil: „Ale já myslím,
že právě teď zas ožívá. Hleďte co se tam dole zdvihá!“ Oči všech
se upřely do tmy, krajem na českou stranu. Daleko na obzoru
planul červený pruh, rostl rychle v širokou záplavu, takže jeho
záře se nebem daleko nesla a všecky dobré hvězdy v ní hasly. Byl
to požár nešťastných vesnic a osad, proklatá pochodeň nekonečné
války, burcující náhle spánek země. S bolestným výkřikem zastřel
si Bědákovský biskup rukama tvář.. .
Osamocen a těžce vracel se domů, jeho šlépěje
se takřka kladly na rozžhavené radlice. Les kolem něho se tměl a
šeptal, až jej zas pustil do jasné noci, jejíž hrozná červená
záplava zvolna pohasínala. Než vstoupil do své poustevny, zvolal
k nebi hlasem křečovitě stísněným: „Co mám činit ?“ A jeho
otázce do zoufalé tváře svítily němě klidné hvězdy. Wunsam
rozsvítil v temném kostele svíčku a hledal džbán s ďáblovým
dechem. Ale džbán stál prázdný a střízlivý ve skříni. A za
oltářem prázdno. Tu opustila jej trapná otázka; jas a klid
rozestřely své perutě nad jeho duší, která se ploužila v stín
modlitby. Když znělo ránem kohoutí volání tahal Wunsam chutě za
provaz zvonku, až chatrná zvonička se třásla. A tichý lid
brennetský přišel, hnán jsa událostmi oné noci k Bohu. Svěží i
uschlé rty se pohybovaly v modlitbě, kostnaté drsné prsty selské
se spínaly. A když dosloužil Wunsam svou poslední mši v zapadlé
poustevně svaté Kunhuty, obrátil se k přítomným „Nemohu již déle
u vás zůstati. Bůh vás opatruj! Musím dolů do kraje, do války,
skýtat útěchu těm, kteří ji potřebují.-~ Hrstku brennetské hlíny
si nesu ssebou, aby mne neprovázela přílišná tesknota po této
hoře." A o tom pomlčel, že má úmysl Bohu dokázati, že jeho srdce
zůstane neporušeno i v rušném životě, plném rozkoší i hoře, že
může sobě samému věrně kvésti jako dříve ve skryté osamělosti, a
že tato vůle způsobila to, co se umění pekelného hudce
nepodařilo. Když s holi poutnickou scházel do údolí, potkal se s
dívkou, která nechala sklesnout hrábě smutně do otavy. „Děvče",
těšil ji Wunsam, „až bude v zimě lese praštěti a stromy klesati
budou pod svou tíhou, musíš těm ubohým stvořením přispěti, musíš
jim sníh s větví střásati a když se zas radostně vyšvihnou a
„Bůh zaplať" tobě zašumí, tu ti bude, jakobych stál u tebe." Tak
padl ještě milý paprsek do prostého srdce Kačky. Vždy výše
zdvihal při své slavné mši čistý velekněz slunce svou monstranci
a v kráse,Bohem provanuté, ležely kraje pod Jezerní horou a
zdvihaly se lesnaté hory. A Wunsam měl nejjasnější jistotu, že
ten, jehož dobrotivost je ještě méně vyčerpatelná než lesy
Jezerní hory, brzy národy vyvede z drsné zkoušky války, že věrný
Bůh jako za časů arciotce Noe usedne na sedmibarevné duze nad
zeleným, uklidněným světem. Tak opouštěl Bědákovský biskup v
chudobě a čistotě své, nad osud silnější, lesnatý Brennet, a
slunce, úsměv Boží, spočívala na zemi.
