Hans Watzlik, zapomenutý básník Šumavy

PELYNĚK
S třesoucím se srdcem vyletěl lišák z doupěte. Cípaté hvězdy již žlutě vyrážely nad rokli. Zasmušile naslouchaly borovice do noci a potok ospale hrčel. Jen bludička ještě bděla a kmitala nad močálem. Lišák zaskučel: „Již tak brzo na tančírně, slečno Sírová?“ Coura zařehonila: „Chceš si se mnou poskočiti ?“ Ale lišák byl rozmrzelý. Měl právě zlou návštěvu; lesního jezevčík, vnikl do jeho poustevny a ve zlém zápase mu nakousl ucho. „Nedobírej si!“ hrozil tedy ryšavec tanečnici. Brzy se ti dostane na kůži“ Bludička cupitala zcela blízko kolem lišáka, jako by mu ještě jednou chtěla šeptat do nakousnutého ucha o své zradě. "Čert tě vem, mizerná lucerno” zaňafal za ní lišák vyceněnými zuby. Ale bludička proplula těsně nad ním. Soptě vztekem vysoukal se lišák z bažiny. Modravá pochodeň odtančila již daleko do rokle. Tato prorva, Vlčí příkop zvaná, hluboko a příkře do řetězu horstva vklíněná, úzkou úžlabinou a pustotou svých stěn se podobala ježaté holeni nesmírného obra. Bludička se nesla podél potoka, jednotvárně hučícího, až k východu z Vlčího příkopu a stoupala pak vzhůru kolem lovčí boudy do Lišince, dále vzadu se tísnící horské vesnice. Tam vytáhla se před oknem hospody, aby se podívala do jizby. „U dvorného kohouta“ seděli již dva podivní hosté. Pod rozvětvenými jeleními parohy seděl Pěnice, myslivec z Lišince. Dobrodružný nos se křivil v divoce zarostlé tváři, která zježenou čupřinou nahoře a kozí bradou dole byla až nemožně prodloužena. Z úst se mu valily mraky modrého kouře. Druhý právě vstal. Byl to kočovný učitel Pelyněk. Trvalo to dlouho, než se úplně vzpřímil neboť jeho trup se rozdvojoval v neuvěřitelně; dlouhé nohy. Nyní sahala jeho hlava až k trámovému stropu. Kdyby ten chlapík stál venku před hospodou, byl by mohl píti z okapu.

    Pelyňkovy mírné oči planuly. „Pane Pěnice, musím, co vím, s někým sdělit, jinak mi praskne srdce. Poslyšte! Je mým pevným přesvědčením, že naše ves bude brzy slavná.“ Myslivec vytrhl dýmku ze zvětralých zubů a dychtivě naslouchal. „Pane Pěnice! Národem naším jde pověst o hříšném lovci, který se zapsal peklu, aby mu černý Samiel pomohl ve Vlčí rokli lít koule, které se nikdy cíle neminou.“ „Jo, jo!“ bručel myslivec, vytřeštěnýma očima hledě na hlavičku své dýmky, na níž bylo vyřezáno: „Dokud dmuchám, dotud čmuchám.“ Učitelský planul. Jeho bezvousé, děvčensky jemné rty se chvěly. "A tou právě jmenovanou Vlčí rokli, pane Pěnice, může být míněn jen Vlčí příkop pod naším Lišincem.“ "Jo, jo!" přikyvoval společník vypustil nádherný kotouč dýmu a strčil nos do džbánku. „Potřebí jen, aby povolaný muž podal důkaz, že čarostřelec tady v naší úžlabině se oddával svým neblahým čarám: Potom mnozí veleučení páni budou vyhledavat zapomenutý Lišinec a dole ve Vlčím příkopu bude tabulka, na níž budiž napsáno: „Zastav se, vlastenecký poutníče! Zdeť pramen, z něhož tryskla tvá nejzelenější pověst.“ Pelyněk snivě hleděl před sebe, zapomněl na poslouchajícího tovaryše a ztrácel se v líbezných i smutných myšlenkách. Ó ty zasněná, osamělá vísko lesní! Jak slavné by to bylo štěstí, dokázati, že tvá půda, tvých praotců rodná máť, živila pověst tuto! Právě dnes, když učitelský ze svého spinetu vyluzoval zvuky milované opery „Čarostřelec“, zableskla mu najednou uprostřed snění a dumání příbuznost obou jmen. Vlčí rokle a Vlčí příkop! A tu mu najednou projela duší nezkrotná rozkoš, rozjasnilo se v ní najednou a on poznal, uvěřil a věděl, že Vlčí rokle a Vlčí příkop jest jedna a tatáž věc.

    Vždyť zasmušilá ona pověst posledními svými kořínky tkví právě na Šumavě! A Vlčí příkop jest místo plné skal, plné hrůzně šumících vod a zlého mámení, úplně vhodné ke zločinnému smlouvání mezi člověkem a ďáblem. Ale svět dnes věří spíš rozumem než srdcem a proto musí shledány býti závažné důvody a lidé teprv přesvědčeni býti o tom, co Pelyněk srdcem věřícím již přijal za jasnou pravdu. Ale vesnice bude na nový poznatek žehrat. Lišinečtí nechtějí novot. Nadají svému učiteli bláznů. S hrubou potupou, jeho chudobu, budou nechápavě bránit jeho rozletu, budou mu zase kokrhat do uší výsměšnou písničku o učitelském mládenci, jak to obyčejně činí, když se napijí. Ale jest to velkolepý úkol, pozdvihnout rodiště ke cti a slávě. Co záleží konečně na výsměchu a zášti? Jeho hubený úřad mu nevezmou již proto, poněvadž by jiného na jeho místo nenašli. Ze světa vytržen stál Pelyněk v šenkovně, opojen závratnou myšlenkou: kdyby tak jednou, jen jedinkrát, poprvé ve svém životě prorazil svou vůlí! Kdyby se tak postavil té líné a nehybné, posměvačné vsi: tak to chci, tak to chci, tak to musí být! Tato myšlenka jím pronikla žhavě od mozku až k patám. A když sklonil rozbrázděné čelo, zableskly záhadně na něj dvě staré zmatené oči, a jejich nositel, Pěnice jakoby odpovídal na snění školmistrovo, šeptal své nejvýznamnější "Jo, jo!" Pelyněk ležel na svém slamníku, Kolena měl v ostrém úhlu zdvižena, neboť postel mu byla krátká. Měsíc nahlížel oknem, svítil mu na čelo a vyseděl v něm nejpodivnější vzpomínky a rozhodnutí. Jak malicherné, bezútěšně malicherné byly dny jeho života! Rok za rokem provozoval své umění, jak se mu v celé jeho omezenosti a zkostnatělosti naučil od otce. Od drsných sedláků přijímal obživu. Nic nebylo jeho, jen to těsné lůžko, zpuchřelý spinet a schoulené, plaché, pro drsnou ves příliš něžné srdce. Měl by se nyní, když mu již hlava začínala šedivět, jeho život tak náhle povznésti? Naskytoval se mu cíl, který by jej vynesl z ušlápnuté poníženosti, z jednotvárných trampot jeho řemesla?

    Odhodlání, které jej dnes tak náhle uchvátilo, bylo jako nová, omlazená a oblažující krev! Ach, nikdy se nezmohl na pevnou vůli! Ani tehdy ne, když se chtěl ženit. Tehdy to ovšem zavinila také jeho nouze. Neboť když farář dole v Kostelanech jmenoval obvyklý poplatek za oddavky, tu pomyslel si Pelyněk: Za tolik peněz ať si Nanynku důstojný pán vezme sám! Ale to si je tak potajmu pomyslil, nahlas řekl jen, že peníze přinese podruhé, že je zapomněl ve všedních kalhotách. A tak odešel, ale již se nevrátil a na ženění již nepomyslel, třebas hubaté holky po něm vtipy házely a mnohá dryáčná vdovička mu hrozila, že jednou za své staromládnenectví bude duše jeho vázat písek. Ale on již ženění nechal a dobře udělal. Při hubeném žoldu, který jeho úřad s sebou nesl, nebyl by uživil ženy a potomstva. Přivydělával si sice vyráběním inkoustu ze sazí, octa a bezinek, jakož i výrobou a prodejem zručně řezaných husích per, ale to vše jen s bídou stačilo nasytit dlouhé jeho tělo. A tedy se dobře stalo, že jej vůle opustila, když se dobýval do svatyně manželství. Také na kluky jeho vůle nestačila. Trpělivě je učil rozeznávat kudrnatá švabachová písmena, skládat slabiky a péry z lišinecké drůbeže provádět černé umění. Nikdy se nezmohl na to, aby ve hněvu chytil kluka za pačesy, nebo zakroutil za uši, nebo lískovkou vyprášila nikdy nedovedl jako Kostelanský kolega sevřít provinilce mezi koleny - však jej nejeden při tom kousl do stehna - aby názorně trestal hříšné tělo. Ach uboze ubíhal ten život! Ani učírny nebylo v Lišinci,

   Pelyněk musel se svou tabulí kočovně táhnout od statku do statku a učit buďto ve stodole nebo v čeledníku, kde k nim táhly vůně vařícího se oběda. A nyní? Školmistr až sám před sebou uskočil. Nová, vysoká, důležitá snaha před ním vystupovala. Jako poutní kostelík bílými zdmi z lesnatého vrchu poutníčky vábí, tak kýval a zářil zdaleka nový cíl. Dospěje k němu? Často a často stával přemýšlivě nad zahnědlými studánkami a zelenými mlýnskými náhony své domoviny, pozoruje v nich dlouhou svou postavu.Tato délka,ve které někdy větřil nešlechetnou příčinu svého věčného hladu, zdaž nebyla ona nyní znamením, že je v životě k něčemu vysokému povolán? Vzrušen posadil se na loži. Před postelí rohatý zouvák zdvihal takřka ztrnule dva prsty k přísaze. A s tváří k měsíci obrácenou přísahal i Pelyněk, že prokáže, že Vlčí příkop u Lišince jest kolébkou pověsti o čarostřelci.Jen nejnutnějším oblečen zasedl ke spinetu. Ležely tam zažloutlé partesy mnohého venkovského tance i mnohé pečlivě sešité dílo. Jedno mělo nápis: Mše od Wolfganga Amadea Mozarta, vylepšená od Michala Pelyňka. Dnes však ucítil nad sebou váti ducha mistra, který zasmušilou pověst lesní vlil do nesmrtelných forem, dnes sáhl po opeře „Čarostřelec“, kterou si kdysi dlouhou, ale radostnou prací čistými notami opsal, a snažil se nyní z brnkajících strun vykouzliti hrůzu Vlčí rokle. Napadl prudkým útokem vratký nástroj. A co scházelo na zručnosti to nahražoval silou kostnatých prstů a při tom vyzpěvoval: "Měsíc svítí v kapradí, krvavě se rosa rdí". Z tohoto zpěvu dostal i jeho parádní cylindr, který tu na kolíku visel, takovou hrůzu, že na něm chlupy vstávaly.

    Psi ve vesnici potřásali svými řetězy a vyli žalostnými tóny, a ponocný hupky vlezl do stodoly, domnívaje se, že někde nějakého opilce napadli vrahové. Od té noci plížil se Pelyněk mezi lidmi jako někdo, kdo pod pláštěm ukrývá korunu z drahokamů. Šel za svým cílem úporně a vážně, jak jen kdy nějaký filosof za světovážnou myšlenkou nebo nějaký císař za dosažením světovlády. A touha tohoto snažení dala životu jeho blaženost i utrpení i korunu blázna. Napřed namířil svůj krok do Vlčího příkopu. aby se ve své víře o divokosti rokliny tím více upevnil. S hrůzou vkročil do zlopověstného zákoutí. Kdyby nebylo slunce svítilo, byl by se strachem vrátil. Napřed zarostlým chodníkem, pak houštinou se bral kupředu. Voda zůstávala v jeho šlépějích. Stříbrné užovky se koupaly. S úzkosti naslouchal klouzání i hučení potoka přes balvany. Příkré skály se úžily. Kde se úžlabina uzavírala, nabízel se mu pařez k odpočinku. Radostně i bázlivě oddával se hrůzným dojmům místa. Jednotvárně syčíc padala voda, skály vystupovaly ve zmatených hrozivých útvarech. Zde asi bylo v noci hrozně. Když měsíc prosvítá chundelatou korunou některého do skal vklíněného stromu, když sosny začnou strašidelně šumět, kámen i dřevo do temna trčí, soví oči do tmy ohnivé otvory provrtávají a omšelý pahýl se pohne a nabude podoby a pohybu lesního muže. Hrůznou rozkoš zakoušel Pelyněk, když mu mráz po zádech přeběhl, i byl pln nadšení i nad hroznou samotou i nad silou své duše, že ještě se nenechala zamáčknout neustálou tíží denních malicherností, sestavováním písmenek, slabikováním a vedením kamínků po tabulce. Ó ty duše školometství zbavená, teď jsi odhodila všecku tíži, teď rozepni perutě a vrhni se do svého snění jako modrá vlaštovka!

    Jen lišákův podezřívavý pohled provázel blouznivce. Mlčenlivý byl les, ptáci utichli v poledním dusnu. Třesaví komáři hudli ve vzduchu a tu a tam zavrkal skrytý skalní holub. V oněch dnech začal se Pelyněk vposlouchávat v moudrost a názory lidu. Klepal na místech nejodlehlejších, vyhledával babky při sbírání koření a při kolébkách dětí: snad někde v těchto hlavách, tak dávné věci pamatujících, ozve se něco, z čeho pověst vyrostla a se živila. A skutečně tu a tam se ozval zvuk, který se tak trochu podobal úlomku lovecké zkazky: v zuřivosti lesa bylo slyšeti „divoký lov“ a ze zrcadla starých písní jakoby jiskřily střípky ponuré pověsti. Čeho však se bál a po čem zároveň jako po zkoušce své silné vůle toužil, to se nestalo: vesnice se jeho snahám neprotivila. Lišineckým bylo lhostejno, co školmistr dělá. Jen někdy se jeho otázky setkaly s výsměchem nebo jel i napálili. Ale on, který byl kdysi tak jemnocitný jako nejmenší kramářovy vážky, kterému někdy pošklebek na tváři venkovana otrávil celý týden, nyní byl jak hluchotou obrněn proti vysměváčkům. Ovšem, kořist jeho pátrání nestála za námahu, a poněvadž neměl zdání, jak rozřešit otázku „vědecky“, byl brzy bezradný. Nebylo písemného dokladu, po němž se nevěřící svět ptá, a zřídka jen nějaký záblesk ústního podání svědčil pro jeho věc. A často se mu zdálo, že ručička na hodinách se šíleně točí, že dni jsou krátké, a život jeho že letí jako ten, kdo se řítí s hory. Tu pozbýval někdy naděje a třásl skalami Vlčího příkopu, aby se probudily a promluvily. Konečně složil naději na náhodu a příznivost dnů budoucích a hledal nyní důkazy, kterých mu zevnější svět nedával, v hlubinách své věřící duše.

    Lišinečtí pozvolna se vyhýbali jeho podivnostem a jeho otázkám o dávných časech, a pokládali jej od oné noci, co rozmlátil spinet, za blázna. Jen jeden mu zůstal věrný a trpělivý v poslouchání a to byl myslivec Pěnice. Když místní předáci večer „U dvorného kohouta“ posuzovali běžné záležitosti, drahotu, dobytek, úrodu, tu sedali školmistr s myslivcem tiše v koutku. Slovo měl Pelyněk. Zdálo se sice, že také jeho tovaryšovi tu a tam roste nějaká rozumná řeč v ústech, ale přes zuby se dostalo jen důležité: "Jo, jo!" nebo modrý chuchvalec dýmu. Tím horlivěji prázdnil dřevěné džbánky a přeléval je přes otčenášovou dírku, kdežto ubohý školmistr sedal tu do půlnoci nad vlažným žejdlíčkem. Ale zamlklou účastí, s jakou Pěnice sledoval vývody Pelyňkovy, číhalo zřejmě vědomí převahy, a ze starých očí, které v černém lese ztemněly, vyrazil často tvrdý, vědoucí pohled. Když se svým hákovitým nosem naklonil přes stůl, aby lépe slyšel, když se mu oči potáhly skleněným leskem v napjatém očekávání a on tu ztrnule seděl jako vycpaný výr, tu připadal školmistrovi jako strašidlo zašlých dob, ba jako někdo, kdo zločinného čarostřelce sám osobně znal. Vždyť i ve vesnici se o omšelém myslivci ledaco šeptalo: nejen že svou pušku hadem nacpává, že dovede střílet za roh, nýbrž že prý kdysi ze zpupnosti vystřelil i na Boží muka. Maje to na paměti, musel Pelyněk násilně sebrat všecku odvahu, když se myslivce tázal, zda je to pravda, že očarované koule se musí líti z olova starých hřbitovních křížů, a zda se při tom musí líti okem umrlčí lebky. Na takové otázky Pěnice se světélkujícím okem zakdákal své „Jo, jo !“ - až Pelyňkovi nabíhala husí kůže. A když školmistr vykládal o lovci, který ve Vlčí rokli s ďáblem se umlouval, a o zjevení pekelného střelce Samiela, tu pokyvoval Pěnice, jakoby tehdy byl při tom býval s rozžatýma očima, s čupřinou, která se jako rohy do dvou chundelů ježila, a s kozí svou bradou podobal se Samielovi samému.

   Měsíc jako ospalý ponocný se plížil dědinou, sedláci se dávno vytratili, ale dva tovaryši seděli pořád ještě při svém mudrování. Šetrná šenkýřka shasila světlo, takže vynikl měsíc a kreslil černý kříž okenní na stole a zalíval svým světlem důlky, které tam tvrdými lokty sedláci vyhloubili. Vyrážeje ze sebe kouř, seděl myslivec v polotemnu a parohy nad ním jakoby vyrůstaly z jeho lebky. Pelyněk se natáhl na lavici, zvedl nohy, až šlapy se o strop opíraly, a mluvil a zastával bez oddechu svou věc. Tetřevi často již tokali, když Pelyněk dával tovaryši dobrou noc a polo ospale, polo zvědavě se za ním díval, zda si snad nezapaluje svou dýmku bludičkou, jak o něm Lišinečtí šeptali. Bylo letní ráno. Pelyněk měl školu ve starostově stodole. Nechával svůj dorost psáti všemožná slova s hláskou u. To byla nyní jeho nejmilejší hláska. Všecka slova, kde u temně zaznívá, mají cosi ponuře krásného, a kde tato hláska v přírodě se vyskytuje, tam vládne tajemno, přítmí, hrůza. Tak ve volání poťouchlé kukačky, v hučení větru úžlabinou, v kuňkání žab v úvale. Tu vkročil farář. Vyšel již časně z Kostelan, aby se zas jednou podíval školmistrovi na prsty neboť tehdy měla církev školy dozor na školy. S úsměvem naslouchal chvíli bosonohým dětem, sedícím na mlatě, pak si vzal Pelyňka stranou a dobíral si ho, jak daleko prý pokročilo jeho bádání. Farář byl dobrý musicus a nejen hrál krá ně na varhany, věděl i jinak o hudbě ledacos.

   V mládí častěji slyšel Pelyňkovu zamilovanou operu. Není tedy divu, že se hned o tom rozhovořili a duchovní líčil ohnivými slovy dojem, jakým na něho působila scéna ve Vlčí rokli. Jak temné basy jako mlhy se zdvihají a klesají, jak duchové jednotvárně zpívají a jak potom hlasy kypějí a šumějí. Na jevišti tmí se divoká prorva, hučí bystřina. Skály s temnými stromy, nad tím měsíc. Pak blížící se bouře, zaklínání, ulití koule. Dvě flétny pískají táhlými tóny; zdá se, že se na tebe upírají dvě vytřeštěné oči. Plápolá oheň čarovného kruhu, práchnivé stromy doutnají, soví oči hledí. Pak sražená temná noc, vybičovaná v děsnou vzpouru, mručící, vlnící se, hučící, blesk, bouře, na sebe narážející vichry, až divoká honba se nad opovážlivcem rozvíří a zvuky se mocně vzedmou, ohlušující zvuky trub se zastaví nesmírnou silou před výkřikem, který zlého ducha zaklíná: Samieli pomoz! Ach, kdybych to tak jednou zažil!“ šeptal Pelyněk. Vzdech ten vyšel z hloubi nejvroucnější touhy. Farář mínil, že v Praze si možno ten požitek popřát, v neděli se tam v zemském divadle hraje Čarostřelec. Když potom Pelyněk zas osaměl se svým drobným hloučkem, tu stál ve stodole jako u vytržení: úmysl, před jehož odvážlivostí se zhrozil, zmocnil se ho, a v něm vyrostlo něco tak mocného, co on poznal se sladkou rozkoší jako svou vůli. A náhle řekl dětem, ať chvilku počkají, že přijde hned a vyšel ze vrat stodoly.

    Po půl hodině putoval již k Praze. Měl na sobě černý šosák, naškrobený vysoký límec a lesklý cylindr z krtčích kůžek, památku to na otcovu svatbu. Ve slavnostním šatě chtěl poslouchati mistrovské dílo. Jako král ke korunovaci do dómu, tak kráčel Pelyněk ke své svatyni, a jeho vůle kráčela před ním a táhla jej jako krásná hvězda. Bílé obláčky ležely na nebi jako košilky na bělidle, mnohý Jan Nepomucký stál u cesty neb na mostě, lesy vítaly poutníka (ale tam doma byly přece stromy četnější, veselejší a špičatější), milý Pán Bůh se usmíval slunečním okénkem, a staré srdce školmistrovo plesalo. Desítiletí a zas desítiletí tentýž krám, zkostnatělý balast, neustálé bída a poníženost pod mocí jiného! Dnes však přetékala země radostí a svobodou. Ó blažený útěku, ty vydechnutí na volných silnicích, ty vůle, vůličko, juché! Trochu otravovaly jeho putování mraky prachu, které jako divá zvířata se proti němu hnaly a oči mu oslepovaly, a on marně před nimi držel dutou rouru svého cylindru. Těšil se jen, že na zpáteční cestě bude míti vítr za zády a nebude muset hledět do své trouby, nýbrž přehlédne si pohodlně vesnice i lučiny. Drobných měl v kapse tolik, jakoby byl vyloupil pokladničku lišinecké kapličky. Ale spokojoval se kyselým chlebem, který si nesl z domu, a když mu hladem šla úzká do tlustých, tu si říkal dobrácky: „Ale žízeň sotva budu mít, všecky vody tekou ke Praze. A tak často stával u pumpy a namáčel svůj okoralý chléb. Jen večer někde v koutku formanské hospody si dovolil nějakou hubenou polívku. Když se stmívalo, zalezl někam do sena na lučině. Než do něho vlezl, blahořečil slunci, které mu zjasňovalo a zpestřovalo cestu, blahořečil deštíku, který ji pokropil a zvlažil, blahořečil táhnoucímu oblaku, který chránil jej před přílišným úpalem. A když pak hvězdičky se dolů dívaly, tu viděly z Pelyňkovy pozemské částky jen dlouhé nohy a lesklý orosený cylindr, který stál jako věrný strážce u kupy sena. Na rozcestí se Pelyněk zřídka zmýlil.

    Někdy také laskavý forman si nechal na kousek cesty sednouti ušlého chodce, kterému se již dělaly puchýře na šlapadlech. Občas se mu zastesklo v nízké pahorkatině, nad níž se nesly jemu nesrozumitelné a jednotvárné písně českých děv. Ale pelášil a pelášil, tři celé dny, a tuhý límec na krku schlípl. Na měděnce mocných kupolí zmíral den, když Pelyněk vcházel ve stověžaté město. Neviděl královských Hradčan, neviděl velebného dómu, neviděl věží a věžiček, ani vodotrysků, které jako skleněné stromy rostly v krásných zahradách, netěšil se ani z vorů a plavců, kteří hleděli k mostu, na němž větrala socha jejich patrona sv. Jana s rezavým věncem hvězd kolem hlavy. Tím víc se však na něj smály z pekařských kotců housky a chleby, svůdná vůně vycházela z uzenářských krámů, kde muži s mocným zátylkem prodávali salámy jako stehno tlusté, z hospodských kuchyní, kolem nichž se Pelyněk plížil, lákala dopékající se pečeně, na pánvích to syčelo a praskalo a kuchtík halasil pokličkami hrnců. Žmoulaje poslední suchou kůrku a přece hladný jako krkavec, řekl si Pelyněk, že zítra  je jeho uším uchystán hod božský. Až do pozdní noci se potloukal ulicemi šlapky jej pálily od kamenů v dlažbě. Kamenné město jej plnilo hrůzou. Ó ten tichý dřevěný Lišinec tam doma! Znaveně dusala kopyta koní ulicemi a z temných koutů marně lákala školmistra neřest, o které jeho prosté srdce nemělo ani tušení.

    Konečně si ve skromné hospodě vyjednal nocleh. Sotva rozžal svíčku, aby se v komůrce porozhlédl, padl mu do ruky zápisníček, v němž měl zapsána jména všech míst a význačných hor své domoviny, každé s udáním výšky. Bylo to nemoudré, že se právě teď zahloubal do této knížečky, neboť co tiše na dně srdce spalo, stesk po domově, to se probudilo, podívalo se mu do tváře, a poznali se. Smutné odkládal své šaty, sedl si na lože a začal vysokým kantorským hlasem:

Pane, jen jedenkrát viděl bych vlast svou rád,
Šumavu zelenou, ach, tolik vzdálenou.

Bylo mu jako by již mnoho let byl v cizině a neměl se nikdy vrátit, a dojetím mu zvlhly oči. Ale také venku přede dveřmi se něco hnulo a pěvec slyšel, jak někdo jde po schodech jako by chtěl poslouchati. Nepatrná ješitnost se zachvěla v Pelyňkově hrudi. „Nejsem již mlád, ale hlas ještě mám, ten se dá slyšet“, myslel si, potřel si hrdlo a zanotil refrén tak silně jak jen dovedl, klepaje při tom prstem na ohryzek krku, aby se zvuk příjemně chvěl:

Šumava, Šumava - tam mezi horama kolébka stála má.

Zastyděl se, že svůj upřímný stesk po domově znesvětil ješitností. Pak zamknuv pečlivě dvéře a postaviv před ně ještě noční stolek, ulehl. Přepadla jej lítost, že on, dítě zelených hor, kde kosi zpívají, zapadl do pustiny neznámého města. Lítostí a únavou nemohl usnout a tak tedy naslouchal celou noc, jak si bijící hodiny s věží navzájem odpovídaly.

    Na druhý večer se octl v ozářeném prostoru, plném vznešených a naparáděných lidí. Nelakotil, koupil si lístek na řádné místo. Nyní tu seděl, zaražen cizotou neobvyklého světa. Zprava i zleva pyšnily se nádherné paní. Šíje měly obnaženy, a ačkoli se školmistr ani neodvažoval na ně se podívati, pociťoval přece jak vychází od těch sněhobílých stvoření něco oslnivého, co mu až dech zaráželo. Byly to jistě hraběnky, tak nebesky vznešené byly šatem i pohybem. A jedna měla na ušním lalůčku drahocennou perlu, že ani kapka rosy v Lišinci v ranní záři se tak netřepotá. A opojně sladká vůně ovívala ty ženy, a světa nezkušený muž ji kradmo vdechoval, cítě se při tom provinilým a hříšným, jakoby páchal opovážlivou loupež. Jeviště bylo ještě zastřeno. Dole v prostoře pro hudebníky byl teprv jediný hornista, který pečlivě prohlížel svůj nástroj. Pelyněk se chvěl očekáváním. Nyní se mu brzy v tónech otevře ono nesmrtelné dílo a oblaží jeho hladovou duši a povzbudí jej k novým snahám, aby se vrátil jako muž silný a založil a celému světu zvěstoval slávu Vlčího příkopu. Nejasně a důvěřivě očekával všecko od tohoto okamžiku. Ale dusný vzduch divadla, předchozí bezesná noc a únava dlouhé cesty začaly zákeřnými silami působiti, hladové tělo ztratilo vládu a upadlo najednou v hluboký, hluboký spánek. A zatím hučelo a kypělo dílo velikého skladatele jako hrůzokrásná bouře . ..

    Když divadelní sluha spáče vzbudil, bylo již po všem a sál byl temný a prázdný. Pelyňkův malý život zůstal bez koruny. Téže noci se rozběhl domů. Zbytek peněz mu kapsu netížil. Vítr se obrátil a vál mu zase prach do očí. Duše školmistrova byla pustá a černá. Osud jej sice nikdy nehýčkal; ale že jej takto ošidil o veliký, slavný zážitek, to bylo kruté. Ach, nejraději by se byl položil do příkopu a zemřel. Překoná kdy tuto ránu? Zmizí ona sama, jako kámen, který tak dlouho ležel na cestě a časem přece zapadne a ztratí se? Tři dny pelášil a pelášil. V Kostelanech jej farář přivítal dobře míněnou výčitkou: Učitel, který má celé obci předcházet příkladem, neměl nepatřičně odběhnout od svých povinností. Ostatně bádání o Vlčí rokli je směšné. Pověst vznikla z události, že totiž jistý lovec v noci na křižovatce nahý, lil koule, proto byl zatčen a pro čáry mečem sťat. To se ale nestalo v Lišinci, nýbrž daleko odtud, v severní Šumavě, kdesi u Domažlic před mnoha sty lety. Ostatní přídavky básně vymyslel nějaký spisovatel strašidelných povídek. Pelyněk tu stál zlomen a skroucen s cylindrem v rukou. Faráři ho bylo líto, i pravil přívětivěji, že mluví k němu jen jako přítel, že mu nyní již nemá co rozkazovati, neboť již před několika týdny vyšel od císaře zákon, kterým se církvi dozor nad školou odnímá. Pelyněk nerozuměl. Radostná pro mnohé jiné zvěsť nedotkla se srdce tak hluboce zničeného pádem svých nadějí. V Lišinci nahoře se vrhl do bílého jetele.

    Svět byl toho dne tak krásný, že se sám v sobě shlížel. Vesele a slavnostně vinuly se okraje lesa, hory se vlnily zeleně, černě, modře a stříbřitě do nekonečná, nejzazší pohoří jako z páry. Všecky barvy se skvěly na zemi a nad ní. Zlato plaše vykukovalo z letní zeleně, bílé oblaky se koupaly v modři nebes, perleťové záchvěvy hrály nade vším. Zasněně zvučela samota vzdáleným, ztraceným rohem lesním.. . Ale Pelyněk zavřel svou duši před celým světem a ležel tu ubohý, oloupený. Bylo pozdě, když vyskočil. Napadl její temný vztek. Bylo mu tak, že se z toho musel tělesně vymanit. Vzal sekeru a začal štípat dříví. Byl pozdní večer, vzdálené blýskání zvěstovalo noční bouři. Tu Pelyněk vyšel ještě jednou. Šel kolem myslivny. Jedno okno bylo osvětleno. Plaše se přiblížil k rozkřiknutému domu. V světnici seděl Pěnice na stoličce a hleděl vzhůru na supa, který tu vycpán s roztaženými křídly visel nad ním na stropě a pozvolna se otáčel. Na skříních a na prkénkách číhaly vycpané lišky, kuny, havrani. Sovy a výři natahovali své drápy a pokřivené větvičky a mosazně žluté oči strašily z tmavého kouta. Zdi byly plny parohů. Osleplá zrcadla byla rozbita a obrazy proděravěny kulkami, které mstiví pytláci v noci posílali oknem. Nehybně, jako by vykonával nějakou pobožnost, seděl Pěnice pod široce rozepjatým supem. Teprv až jeho pes venku temně zaštěkal, strhl pušku se zdi a vyběhl.

    Pelyněk kráčel dál jako náměsíčník. Měsíční srpek putoval po klikatině smrčích vrcholků k tmavým cimbuřím oblak. Nějaká větev začínala svou skřípavou samomluvu. Vlčí Příkop se otevřel jako hrdlo netvora. Zelenavé a žlutavé hvězdy pohasly, měsíc se ztratil. Slepá tma se navalila na rokli. Pelyněk tápal dál. Dnes by se byl nikdo v lese nevyznal. Slyšel potok. Padla kapka, pak druhá. Začalo pršet, Pelyněk však se dále dral nocí. „Chci !“ řekl hlasitě a měl radost nad tím krátkým ostrým slovem,jež bylo jako blesk který právě přeletěl napříč přes rokli. Ve větvích praštělo a skřípalo. Zdvihla se vichřice a déšť se valil a pronikal ubohém: muži lehkým kabátem až na zpocené tělo. Pelyněk v sobě cítil žár i mrazení. "Chci!“ to slovo jej sílilo jako opojný doušek. Nahoře zuřila bouře. Klikaté blesky osvětlovaly rokli, ukazujíce na okamžik rozkacené postavy podrážděných stromů. Těžkopádně kulhal za nimi hrom a vevaloval se do trhlin horských, kde nenalézal východu, a přehlušoval úpění zvonečku, který kdesi v dálce bezmocně zněl proti bouřce. Konečně pod hřmotícím a od blesků rozrytým nebem octl se Pelyněk na konci úžlabiny. Bouře se právě rozzuřila na nejvyšší míru. Vkloubily se do sebe pustota a řev. Nějaká sova kvílela jako zakletá duše, ostře pískal vítr kolem skály. Ve výšce to dunělo jako když se čerti žení.  A nyní, najednou, zcela blízko Pelyňkovi zcela jasně, zřetelně zazvučel lesní roh! To nebylo mámení. Bázeň před tajemným zmocnila se Pelyňka, zuby mu klepaly hrůzou, krve by se v něm byl nikdo nedořezal. Ale on přece zvolal do dunění hromu: „Samieli! Samieli!"

    Hlouběji oddechl les. Velkolepý blesk prorazil mezeru v temnotě a v jeho plameni stála tu bytost obrovská, chundelatá, zpola člověka zpola strom. „Tys tedy Samiel?“ zajektal školmistr do ticha, které náhle na okamžik nastalo. Srdce v něm děsem umíralo. „Jo, jo!“ zamručelo to ze tmy jako hrom, který daleko za horami ještě pobručívá. Tu vyskočil Pelyněk, jeho dlouhé nohy se zapletly a on padl do bažiny. Tam zůstal ležet a zavřel oči. A hrom zas rachotil jako kovová vlečka, táhnoucí se za bleskem. Za časného rána přicházel do vesnice Pěnice, nesa na zádech lišáka a pomačkaný lesní roh, na rukou pak Pelyňka v horečce se zmítajícího. Podle starého ctihodného zvyku lékaře nepovolali. Třetího dne rozžali hromničku a poslali pro kněze. Šenkýřka, která Pelyňka obsluhovala, běžela faráři až před ves naproti. „Všecky posvěcené svíčky jsme již spálili“, naříkala, „čas ubíhá, světlo se pálí, a on pořád a pořád neumřít.“ Ale kněz přece přišel pozdě. Pelyněk použil té chvilky, co je šenkýřka zanechala o samotě, aby se s tímto světem rozloučil. Ve vší skromnosti odešel na věčnou dovolenou. Zemřel prý na plíce, neboť šenkýřka tvrdila, že slyšela, jak jeho uhnilé plíce spadly. Když krátce před pohřbem přinesli rakev, shledali, že je krátká. Truhlář se mnoho nerozmýšlel, usekl nebožtíkovi nohy a přiložil je k mrtvole. Víko rakve zapadlo nad jeho smrtelným pokojným úsměvem. Ať se mu na onom světě dostane vědy o Vlčí rokli, touží-li ještě po ní. Mnoho zvonění nebylo, jenom tak jako u chudých lidí. „Jo, jo!“ mínil dumavě Pěnice, kráčející za rakví. Na Pelyňkově hrobě rozvíjí se břízka. Skoro až příliš vesele svítí nad tichým místečkem. Pán Bůh mu dej dobrou noc!