Hans Watzlik, zapomenutý básník Šumavy

ZÁZRAK SVATÉHO WOLFGANGA
Otlo to učinil, aby duše jeho ve světě neshnila. Když fortník z kláštera svatého Jimrama otvíral za černého zimního jitra bránu kostelní, vyskočil proti ospalému mnichovi zakuklenec, který asi přenocoval v chrámě, porazil jej a chtěl utéci.. Ale mnich na dlažbě ležící zachytil se pevně šatu vetřelcova a dostav se na kolena, křičel, až rozzuřenec jej vší silou znova srazil na dlažbu. Našli jej tam mrtvého bratří, spěchající do kostela na jitřní hodinku. A Řeznem se rozšířil poplach, že rakev svatého biskupa Wolfganga byla zločinně vylomena a lebka světcova uloupena. Ten však, který odnášel pod kabátcem lebku, prošel již branou v mostní věži. Zvony říšského města zvaly ospale k službám Božíma dole na pilířích mostu hřmotily mlýny a zelenavé kry pluly po Dunaji. Otlo však přešel hbitě řeku a putoval přes Deštnici k zasněženým českým horám, kde chtěl hledati spásu. Bylť již syt řemesla válečného, syt rtů, které mu ztřeštěné ženy nabízely a marný svět se svými svody jevil se mu již jen jako hltavý trychtýř pekla. Utíkal tedy, aby v odlehlé pustině, osvobozen ode všech pozemských lákadel, vedl chudý život a duše jeho aby tam slavila trvale tichý Velký pátek. Odnášel si s sebou jedině lebku světcovu, která mu měla připomínati marnost lidského shonu a varovati jej před novým voláním života, od níž si uprchlík také sliboval, že mu ukáže jistou cestičku k Bohu a k pokoji. Šikmo seděl vítr stromům v šíjích a mráz naříkal pod obuví. Otlo se bral k pustým jedlovým lesům a jíní postříbřovalo jeho dlouhou zlatou bradu. Vyjeven i dojat hleděl sedlák na vážného poutníka, který u jeho dveří prosil o kousek chleba.

    Po třech dnech obtížné pouti stál Otlo v sedle horském a před sebou uviděl svítiti cípatou korunu Jezerní hory a cizí zem, kde chtěl začíti nový život. Hlad a třeskutý mráz sehnaly jej dolů do rušné vsi k hamrům, kde mu hutníci milerádi poskytli chleba i tepla při ohni. Jeho statná ramena i jeho brada získaly si u nich úcty. Sám mistr utřel si ukoptěnou ruku o zástěru a neskrývaje své překvapení nad mocnými údy žebrákovými, řekl: „Zůstaň u nás. Svou silou bys mohl medvědům lámat hřbet - tobě bude práce lehka." „Já nepracuji“, řekl Otlo se sklopenýma očima. „Nikdy jsem nepracoval a také se již světského náčiní nedotknu, leda co bude nutno k mému chudému životu v poustevně. Nechci také míti jiného majetku než tu lebku zde.“ A ukázal jim, co nesl za krznem. Pacholci se zhrozili a jeden pravil: „Raděj svou ruku položím pod dopadající kladivo, než bych sáhl na něco takového.“ Mistr však pravil cizinci: „Toužíš-li po opravdové poustce, poradím ti úžlabinu. Najdeš tam v roklině opuštěnou chatrč - široko daleko tam není jiného obydlí, jen chalupa opodál, ale ta tě nebude rušit, není v ní takřka lidí.“ A provázel Otlo až k potoku, který z úžlabiny vytékal. Podél toho bral se nyní podivný poutník samoten, šel dlouho mezi divokými lesy a příkrými skalami, šel po umrzlém sněhu Pod nehybnou tmavošedou oblohou. „Zde nyní budu žít, naslouchat jen křiku havranů a dívat se jen na vrcholky jedli a odpočinu od světa. A až zemru, ať mne čermáček pokryje planým listím." Cestu mu zastoupily dva smrčky, které měly bílé sněhové čepečky a přely se: „Já jsem silný, můj vršek nesl dnes vránu!“ chlubil se jeden. Ale druhý odporoval: „Já jsem větší - postavím-li se na prsty, vidím až k chalupě“. Opravdu.

    Za potokem pod stráni byla mýtinka a uprostřed ní zasněžená chaloupka se stěnami, obloženými naštípaným dřívím a s rampouchy, visícími jako skleněné obočí nad okénky. Otlo kráčel přes dvoreček a vzal za dvéře. Ty hned trochu nedůvěřivě povolily. Prosím pro Pána Boha o kousek chleba.“ Za chvilku vyšla na zápraží žena a podala mu kousek těžkého, černého chleba. „Jak ty přicházíš k chalupě ? Tu ještě nikdo nežebral.“ „Hledám poustevnu, chci tam ostávat - samoten se sebou a s Bohem.“ „Jsem sama v této chatrči“, pravila žena nato, "jarní nesnáz brzy nastane a já nemám pacholka". Zatřásl hlavou. "Mé ruce nepracují.“ Tu vyrvala mu z hrsti chléb a ukázala na cestu. Šel. Ale lichotný jarní vánek šel za ním, les se pohnul, nebe se posunulo - i vyskočilo jaro a zpívalo horám své zvěstování... Otlo našel v bídné chatrči otep slámy. Ta mu byla pelechem. S lebkou svatého biskupa na prsou usnul. Venku řehtal jarní vítr. Potřásal polámanou březinou, učesal rozcuchané smrčí. Jeho hlad spolkl sníh a jeho teplo vyslalo bublání a šplounání do potoka, takže se probudil z kamenné své smrti a zelenavými vodami tání dal se do běhu. Přeobtížné v tomto čase tání bylo poustevníkovi choditi na žebrotu daleko dolů k hamrům; neboť jemu nepřinášel jelen na parozích napíchnutý zázračný chléb, jako kdysi dostávala poustevnice Notburga - a chatrč byla ve svém mlčení nepřívětivá. Otlo si chtěl chytiti veverku, která by přítulně spávala ve stínu jeho hrady. Ale upustil od svého praní, když prázdné oční důlky lebky na něj hleděly. . .

    Vrba již vypučela v kočičky, v stinné doubravě stála již kvítečka jako trpasličí zvonečky a poslední pruhy sněhu se rozplizly v kaluže. Na proděravělém kamení, s lebkou na klíně, seděl Otlo a usmíval se mravencům, jdoucím houfně po práci nebo na výboj. Kolkolem mrtvé ticho. Na modré obloze vysoko visel nehnutě bílý obláček, nikde se ani peruť nepohnula, i šepot lesa jakoby se byl v korunách utopil. Nejhlubší mlčení drželo všecko v začarování. „Jsem u cíle - toť pokoj. . . světe, s tebou je konec!“ Zavřel blaženě oči a bylo mu předobře, jako tomu, kdo se vznáší ve vzduchu. Otevřel zas oči a před ním s očima ustrašenýma klečelo děvčátko. „Nesežereš mne?“ „Bojíš se mne ?“ „Ty jsi medvěd,“ šeptaly rtíčky, „máš tvář plnou chlupů.“ „Ale, slečinko! Což jsi ještě neviděla mužné tváře? Přicházíš z podivného světa - snad ne z chalupy?“ Přikývla, něma rozrušením, a očekávala asi, že ji teď sežere. Ale bradáč se chopil nemotorně jejích ruček. „Jak jsou tvé ručky poškrabané! Bila ses s divokou kočkou?“ Stáhla stydlivě hlavičku mezi ramínka a vyplázla v rozpacích červený jazýček. Pomáhala jsem mamince - stavět ohradu z kamení.“ A muž se díval, jak vedle ruček dítěte, od práce drsných, se skvěje jeho nepracující ruka. Tu zaklepalo dítě na dunivou lebku „A co tu máš?“ Schoval rychle lebku a přivinul dítě k sobě. „Neboj se mé brady. Nejsem medvěd a nejím děti. Mám tě rád.“ Její ústečka se na něj lichotně zasmála a zašveholila: „Máš-li mne rád, povídej mi pohádku!“ Otlo byl bezradný; nevědělť, jaké mají být pohádky pro děti. Začal však přece nemotorně: „Byl jednou jeden pěkný, modrý, zelený pták - a také domeček daleko v tmavém lese - a já vím o lískovém keři, ten musí tančit na lučině - a měsíc se na něj dívá“ Málo plynně šla tato roztodivná pohádka, ale očka maličké zapomínala při ní světa. Zdálo se, že již myšlenka na pestrého ptáčka je pro ni štěstím, pouhé jméno křoviny že si rozvíjí v úchvatnou báj - a nevědomky, celá v poslouchání pohřížená, vpletla copánek příteli do brady.

    Když slunce se chýlilo a večer vydechoval červenavou páru, stáli oba poblíž chalupy. Žena se právě namáhala zdvihnout veliký kámen. Jak je uviděla, křičela: „Mařko, hned sem! -- Ty s tou krásnou bradou, nech ji! Ruce, které nepracují, nemají se dotknout dítěte. Mého teprve ne! To si pamatuj! Špatné přivítání Otlo popudilo - Odložil lebku, přiskočil k balvanu, s úsměvem jej zdvihl a zasadil do ohrady, vedené kolem mýtiny. Ale žena se rozlítila. „Nech si svou milost, nestojím ti o ni!“ křičela s hněvem na čele a namahavě strhla balvan do dřívějšího jeho dolíku a vzdorně zašla do chalupy. Dítě se plížilo za ní. Na zápraží se ještě smutně ohlédlo po vyprávěči pohádek. Ten tu nyní stál se sehnutou hlavou. Zdálo se mu, že Bůh i svět se mu zatemňují, a on nevěděl proč. Bolest mu proudila ze srdce, vstoupila do víček - slza splynula na černou hroudu u jeho nohou a vsákla se do ní. Otlo spěšně zdvihl slzou zalitou hlínu a přikročil s ní k lehce svatého biskupa. „Wolfgangu, ty spíš, ty mne nechráníš. Mé oči zase se nesou za pozemskými věcmi. Nač jsem tě sebou bral do samoty?“ Vlhká hrouda jej pálila v ruce; vtlačil ji do prázdných očních důlků lebky. „Tak, zavři tedy úplně oči, svatý, abys mohl lépe spát!“ A nesl lebku domů a položil ji na stříška své poustevny - Ať ji tam déšť smáčí a slunce zbělí! Od té doby táhla jej podivná moc k chalupě. Schován za vývraty a kapradinami pozoroval ženu, jak mýtila, jak orala svými dvěma zvířaty a jak rozsévala zrno. Zatím však se lilo slunce i déšť a vítr vál na zavrženou lebku - a zázrak svatého Wolfganga začínal. Ze smrti se zrodil život.Ve hlíně, která plnila oční důlky, pohnulo se něco, hmatalo kolem sebe nesmělými kořínky V kostěné schránce, hledajíc potravu, rostlo a bobtnalo v hroudě, slzou zvlažené, a z teplé, kvasící temnosti vyslala výhonek; žitné stéblo rostlo z oka mrtvého.

    A Otlo to brzy spatřil a ihned porozuměl. Padl na kolena, s radostnými díky modle se k tomu, který mu z nejhlubší smrti ukázal žebřík k pravému činnému životu. Ihned si donesl z hamrů motyku a sekeru. V noci, když se domníval, že žena v chalupě spí, dával se do práce a velkou silou svou se věnuje mýtění půdy. Setřásal  prsť s kamenů a pařezů, válel šedé sutiny starých hnízd a vyrovnával z kamení ohrady, vysekával a vykopával pařezy, šel po dlouhých, spletených kořenech a rval je ze země. A když hvězdy bledly, opouštěl práci s krvácejícíma rukama a rozedranou koží, ale v bradě hnízdil úsměv, neboť země zase se mu jevila jako radostné jablko na stromě světa. Tak zrála půda pluh - a když Otlo jednou z rána viděl viděl vyjížděti ženu s jejími soumary, aby rovinu rozorala, tu se již nezdržel. Vyskočil ze svého úkrytu a prosil: „Nechej mne orati! Chci býti tvým služebníkem!“ Vytrhl jí prudce kleče z rukou a zabořil radlici hluboko do panenské půdy. Tu zdvihla se černá vlna prsti a obrátila se, proudila opojná vůně síly, která toužila po činnosti a plodnosti - a klada brázdu vedle brázdy jako mistr, kráčel Otlo přes zemi otvírající se a dýchající. Večer mu řekla selka: „Vidím, že mužská síla spíše pole ovládne než slabá žena. Nemusíš už žebrat, přijď zítra zas.“

    A Otlovi přišly dny železné práce. Jakoby chtěl dohoniti, co dříve zanedbal. Zápasil s mrtvinou, kácel obry lesní, stavěl ohrady a pletl ploty, aby jelen nespásal osení, dělal všecku práci. Vzešel mu smysl života, nad nímž kdysi zoufal. Zkrásněly divoké lesní palouky pestrých barev; zářivé shluky květin přihnal vítr do trávy a vzduchem se nesla těžká vůně střemchy. Na polích malého hospodářství rostlo osení bujně ze síly bohaté nové země. A Otlo viděl přes pole táhnouti šedý déšť a slyšel hromy - a jednoho letního jitra zřel v slavných oblacích nésti se pyl nad svatebním ložem chleba. Viděl, jak stébla sílí a pak pokorně sklánějí klasy jako plavovlasé dívky v modlitbě. A večer klekl před stéblem, které tiše a štíhle - jako oltářní svíce - vyrostlo z lebky světcovy. A tak přiblížila se chvíle, kdy žena řekla: „Musíme nabrousit kosy, za týden jsou žně.“ Tu pochopil Otlo, že nežli se mu žluté pokosy položí k nohám, musí býti usmířeno, co bylo spácháno. Hlavu, jejížto zázrak jeho život očistil a přivedl k poznání, chtěl na posvátném místě zase spojit s tělem. Vzal si tedy dovolenou na těch několik dní až do žní.

    A zase putoval přes hory k Řeznu - a oblak jako šedivý kajícník putoval s ním. Noc plnila chrám svatého Jimrama. Z úkrytu se vynořil stín a plížil se k zasklené hrobce svatého Wolfganga. Dotkl se již rakve, když zazněl výkřik číhajícího strážce. Noc rychle ožila. Z křížových chodeb zazněly zmatené hlasy, dveře a fortny se otvíraly, mniši a drábové městští se nahrnuli, a ve světle luceren stál bradatý muž, který na srdce tiskl lebku, z níž vyrůstalo obilné stéblo, a šeptal: „Nezlomte mi ten žitný stromeček.“ Soudce zlomil nad zločincem červenou hůlčičku. Pět ran mělo býti zasazeno jeho tělu, z nich dvé smrtelných. Když mu na popravišti kat šeptal svou průpovídku: „Krátká běda hlavu složí, nadchází ti milost Boží“ - tu Otlo zaplakal. „Neusmrcuj mne, milý kate! Slituj se! Musím ještě žíti, ještě jsem nic nepracoval!“ Lid jej pokládal za posedlého. Ale u chalupy v horách začínala téhož dne osamělá kosa žitnou žeň.